Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Zlomený šíp

16. 10. 2007

                       Zlomený šíp

.

  Zeď! Slepá ulička. Je v hajzlu. Byla tma. Ve dvě hodiny v noci by se to dalo očekávat. Otočil se a pokusil se odhadnout, jestli by stihl utéct jinam. Ne, nestihne to. Slyšel to ticho. Ale bylo to hlučné ticho, které v poslední době slyšel příliš často. Ticho, které vydává pouze jedna skupina. Bylo to ticho, naznačující příchod smrti. Podíval se kolem. Všude okolo se na uličce povalovaly haldy odpadků. Nestihne utéct. Musí bojovat. Petyr tiše skočil za jeden kopeček odpadní hmoty. Jeho černé oblečení s pláštěm téže barvy ho v temné noci dokonale maskovalo. Byli již hodně blízko. To ticho, co vydávali, bylo pro jeho uši stejně hlasité, jako zvuk, vydávající činelista. Petyr již ani nedýchal. Byli tu. Slyšel jak se otáčí a hledají ho. Pak promluvili. Jazyk to byl podivný. Krásný, plynulý a přitom mrazivý. Něco jako ráno v Říši Agrard, kde vidíte krásnou nedotčenou přírodu a při tom jste promrzlí na kost. Druhý odpověděl prvnímu. Pak uslyšel rychle šeptat i třetí hlas. Petyr se pokusil trochu nahnout hlavu, aby své pronásledovatele spatřil. Bohužel, nerad o cosi zavadil nohou a to cosi spadlo na zem. Ať to už bylo cokoli, udělalo to sice malý, ale stejně dostačující hluk.

  Hlasy zmlkly. Oči se podívali na místo, kde spadla jakási kost. Znovu někdo cosi zašeptal.               Petyr slyšel, jak k němu přicházejí. Nadechl se, sebral všechnu odvahu a rychle se narovnal.                                                                                                               Stanul proti pěti vysokým postavám. Byly celé v černém. Měly na sobě speciálně vytvořenou koženou zbroj, která nevydávala žádný zvuk a byla perfektně vyztužená. Měly dlouhé černé vlasy a pod nimi kruté obličeje s ještě méně vlídnýma očima.

A právě ty oči se dívaly na něho.

  Ve tmě noci spatřili středně velkého muže, který byl oblečený v černém plášti a oblečení téže barvy. Měl krátké hnědé vlasy a oči téže barvy. V jeho pěkném obličeji byl nyní strach smíšený s odhodláním. A co bylo pro temné elfy nejpodstatnější, v ruce držel kuš. Asi dvě vteřiny se na sebe dívali. Byli od sebe asi dva tři metry. poté temní vytasili své nechvalně proslulé šavle, zakřivené v smrtícím oblouku. Pohnuli se dopředu a Petyr vystřelil. Zasáhl a jeden elf se zřítil k zemi. Rychle uskočil dozadu, vytáhl dva vrhací nože ze svých skrytých úkrytů na svém těle a vrhl každý na jednoho elfa. Jeden naprosto minul, zato druhý zasáhl cíl a zasažený elf se zřítil dolů omámený tvrdým zásahem jílce do hlavy. Petyr si rychle vytáhl dvě dýky, ale to už u něj byl první temný. Ten sekl a Petyr se jen tak tak vyhnul. V témže okamžiku se ovšem k němu hrnuli dva další. Rychle skočil k zemi a podrazil tak jednomu nohy. Když byli na zemi, rychle do elfa bodl a pak se odkutálel, co nejdál od nepřátel. Temní vyrazili za ním. Vyskočil na nohy a rychle skočil k dalšímu temnému. Ten se na poslední chvíli pokusil uchránit sekem šavle, ale nebyl dostatečně rychlý. Uvědomil si to, když mu dýka projela skrz zbroj do masa. Odskočil od něj a podíval se do tváře posledního elfa. Ta již nebyla tak sebejistá, jako předtím.

  „Řekni mi, kdo tě najal a nechám tě,“ Petyr by byl raději, kdyby byl stejně jistý jako jeho hlas.

  Temný mu neodpověděl. Místo toho zaútočil. Petyr uhnul, poté znovu, zase a nakonec vše zakončil bodnutím. Nyní v uličce osiřel. Teď jsem se z toho vyvlíkl, ale co příště? Budu mít zase takový štěstí? pomyslel si.

  Podíval se, jestli někdo z temných přežil. Nepřežil. Sesbíral své vrhací nože a vydal se obezřetně domů. Kdo by to řekl, že ho budou hledat i ve Skrytém městě?

  Konečně došel k hostinci, kde ho před chvílí vyrušili temní. Neobtěžoval se klepat, místo toho snadno vylezl s lezeckým náčiním do okna v prvním patře, které bylo stále rozbité od doby kdy z něj prchal.

  Sedl si na svou postel. Co teď? Má jít spát? Co když ho znova přepadnou? To třeba již takový štěstí mít nebude.

  Kdy to vůbec začalo? Proč jen bral ten kšeft. Okrást jednoho z velitelů Dark Elfa o jeho mapy a prodat je jeho nepřítelovi jistě nebyl dobrý nápad. Jistě, bylo to dobře placené, ale určitě to nestálo za všechny ty potíže. Od té chvíle se k němu plížily smrtící stíny. Doufal, že ty žoldáky a vrahy, co se za ním poté pořád sápali setřese, alespoň zde, ve Skrytém městě, své domovině. Jak je vidět nestalo se tak. Musí zjistit, kdo za tím stojí. Posílá je ten velitel? Nebo snad sám Dark Elf? Nebo někdo úplně jiný? Kdo po něm jde? Proč tomu dotyčnému stojí za to utrácet peníze a muže za to, aby zemřel. Došlo mu, že již neusne. Na to byl příliš vyděšený a zneklidněný. Nejhorší na tom všem bylo, že nevěděl KDO po něm jde. Ale když už mu nedají pořádně vyspat týden a ani tady v tomhle městě nenašel azyl, tak mu bylo jasné, že ho jen tak nenechají. Zvedl se z postele a znovu vyskočil z okna do noční ulice. Nechtěl znovu riskovat. Má tu naštěstí několik starých známých a ti mu snad pomohou. Šel nočním městem. Prošel několik ulic a náměstíček, než zahnul do uličky V Trolí řiti. Tam zaťukal na dveře jednoho starého, dřevěného domu nebo spíše chatrče.

  „Kdo je,“ ozvalo se zevnitř po chvíli.

  „Cestovatel,“ odpověděl Petyr.

  Dveře se pomalu otevřely a uvnitř se objevila malá, tmavá postava hobita. Do tváře mu nebylo vidět, neboť ji měl zakrytou kápí. „Peyre? Ty jsi tady? Kdy ses vrátil?“ zeptala se šťastně postavička a uvolnila mu dveře, aby mohl vejít.

  „Včera večer. Promiň, že jsem tě nenavštívil dříve, ale byl jsem hrozně unavený. Takže pořád bydlíš tady, jo? Moc se to za ty měsíce nezměnilo, to ti teda povím, Mluvko,“ řekl a posadil se na drahé křeslo. Celá místnost byla bohatě vybavená, i když to ve svitu jediné svíce na krásně vyřezávaném stole, nebylo moc vidět.

  „No jo, nemůžu si stěžovat. Práce je stále dost, stejně jako bohatých. Sem žádné války neproniknou, to ti teda povím. Jak je to vlastně s okolním světem? Pořád má Temný pán takovou moc? Nebo mu někdo vzdoruje?“ hobit si sundal kápi a ukázal hezký, baculatý obličej, lemovaný po stranách kudrlinami..

  „Ále, pořád se o něco bojuje, znáš to. Za těch posledních několik let se to moc nezměnilo. Snad jen to, že úroda a vlastně všechno co se pěstuje a chová, kleslo z těch bojů na samotné dno. Ti z vesničanů, co stále ještě žijí a co přežili poslední bitvy, nyní umírají na hlad. Hrozná doba. Ale informace jsou nyní mnohem dražší, to ti teda povím.“ Petyrovi se, jen co uviděl svého starého přítele, mnohem zlepšila nálada. „Ale spíš  mi řekni, co Stinné dýky. Pořád je naše malá zločinecká organizace funkční? Pořád jste činní?“

  „Jo jo, neboj se. Šéf je nanejvýš spokojen a já taky. Jak říkám, sem válka ještě nezavítala a snad ani nezavítá. Taky se sem teď stěhuje mnohem více lidí. Dáš si víno?“

  „Jo, jasně. Nalej.“

  „Proč si mě vůbec přišel v takovouhle bezbožnou hodinu navštívit? To ses na mě tak těšil?“ ptal se Mluvka, zatímco naléval pití do skleniček.

  Petyrovi vyschlo v krku, když si vzpomněl proč za svým přítelem zašel. Proto si rád převzal skleničku plnou červeného vína. Napil se, povzdechl si a začal: „No vlastně bych od tebe něco potřeboval.“

  „Pro tebe cokoli. Co chceš?“ zeptal se Mluvka, když si sedal do křesla naproti Petyrovi.

  „Azyl,“ řekl bez obalu a zastyděl se za to slovo. Nikdy jindy o něj nežádal. Zatím vždycky si se vším poradil.

  „Ty chceš azyl?“ zasmál se pulčík. „To po tobě musí jít nejmíň samotný Dark Elf, že chceš azyl zrovna ty.“

  „Nevím kdo po mně jde, ale potřebuji se teď schovat. Pomůžeš mi?“

  Hobit chvíli mlčel. „Neboj, jestli chceš, tak dostaneš azyl,“ řekl nakonec tiše.

  „Dík.“

  Nálada v místnosti jasně poklesla .

  „Od kdy ho chceš?“ zeptal se po chvíli Mluvka.

  „Co nejdříve. Od teď.“

  „Máš ho mít, příteli. Nikdo tě nenajde, neboj, ať po tobě jde třeba samotný peklo.“

  „A ještě něco, jestli teda můžu požádat.“

  „Ty můžeš vždycky,“ řekl hobit a dolil oběma víno. „Co chceš ještě?“

  „Informaci.“

  „Tak to sis vybral toho pravého. Neboj, řeknu ti cokoli, co budeš chtít vědět. U mě nezáleží co chceš vědět, ale kdy to chceš vědět. Já jsem ta správná volba, to se spolehni,“ začal se dušovat Mluvka a nálada znovu poskočila nahoru.

  „Já vím, že ty si ten pravej. Taky proto jsem se obrátil za tebou.“

  „No, takže co bys potřeboval vědět?“

  Petyr se napil vína. „Kdo po mně jde.“

   „Neboj, to se zjistí. Máš něco, odkud bych mohl začít? Něco, na koho tipuješ, nebo tak?“

  „No, myslím, že za to může jeden velitel temných elfů. Ukradl jsem mu jeho plány. Jméno nevím. Stalo se to asi před osmi, devíti dny.“

  „Ehm, kde?“ zeptal se pulčík.

  „Někde u Zpustošeného města.“

  „Dobře. Máš ještě něco?“

  „Pět temných co jsem dneska zabil. Bohužel nevím v jaký uličce, ale určitě je poznáš. Ulička to byla smrdutá, plná odpadků.“

  „To je v týhle čtvrti každá,“ zasmál se Mluvka.

  „Ne, oni byli dobře vycvičeni. Měli dobrou výzbroj. Myslím, že to byli nějací elitní vojáci.“

  „Ještě řekni, že to byli samotní Poslové našeho boha Darkelfíčka,“ zasmál se hobit.

  Petyr se neusmál. „Za takové řeči, by tě mohli pověsit,“ řekl pomalu zamračený Petyr.

  „U nás ve skrytém městě ne. Sem jeho pařáty nedosáhnou. Jistě, nějací temní elfové tu jsou, ale všichni poctiví obchodníci. Sem naše Dé-éčko ne-vi-dí, odslabikoval Mluvka.

  „Jak myslíš. Do jaké doby mi to zjistíš?“

  „To ještě nevím. Že si kámoš, tak se pokusím do týdne.,“ usmál se.

  „Díky.“

  „No nic. Jak vidím, máš už dopito, tak tě hodím do tvého nového království.“

  „Dobře.“

  „Pojď za mnou.“ Hobit zhasl svíčku, vyšel ze svého domu, který zamkl na několik západů a s petrem, šourajícím se za ním, se vydal do tmy. Prošli mlčky několik ulic, minuli několik tmavých osob. U jedné se hobit zastavil a šeptem si cosi vyměňovali. Pak šli dál. Konečně došli ke svému cíli. K nejubožejší chatrči v ulici. Hobit odemkl dveře a vešel. Petyr za ním. Hobit rozsvítil svíčku a Petyr spatřil chudou, malou místnost, vyplněnou pouze polorozpadlým stolem s židlemi v témže stavu, postelí a truhlou u ní.

  „Tady tě nikdo nenajde, o to se postarám. Ale nevycházej z ní. Nikdy dokud nepřijdu já. Pokud vyjdeš, tak už se o tvé bezpečí nepostaráme. Vše jasné?“

  „Jo, díky.“

  „Teď jdi spát a neboj se, o vše je postaráno. Tady. Něco ode mne,“ řekl hobit a odkudsi vytáhl malou lahvinku vína. „Na dobrou noc.“

  „Díky,“ usmál se Petyr.

  „Do týdne se zastavím. Zatím.“

  „Jo jo, ahoj.“

  Za hobitem se zavřeli dveře a Petyr osiřel. Lehl si na postel, napil se vína a s plnou důvěrou na svého přítele, že je zde v bezpečí, začal usínat…

 

 

                                                              *****

 

 

 

         

    Ráno se probudil a zjistil, že má velký hlad. S potěšením však zjistil, že má na stole košík a v něm spoustu jídla. Dobrého jídla. Měl v něm bílý chléb, šunku, sýr a dokonce pečenou husu. K pití měl láhev vína a dvě láhve piva. A úplně dole našel Petyr jakousi knihu. Měla název „Zámky světa a jak je obejít“ a po krátkém prolistování Petyr zjistil, že je to docela šikovná knížka. Nasnídal se a poté četl. Jinak celý den neměl co dělat. Válel se, četl si, válel se a nic jiného tu dělat nemohl. Ven se dívat z oken nemohl, neboť je zvenku zastínila dlouhověká špína. Tak to s ním šlo až do večera, až usnul. Ráno měl na stole nový košík s novým jídlem a čisté talíře. Spolu s tím i nová kniha, nyní však nezáživné „Dějiny Skrytého města a jeho význam pro nynější hospodářský vývoj“. I přesto byl Petyr rád, že může číst dva druhy knih. Večer chtěl zůstat vzhůru a počkat na toho, kdo mu nosí jídlo. Když tak čekal asi tři hodiny, nemohl si pomoct, a v té naprosté nudě usnul. Tak to šlo i den příští a přespříští. A pak zase další. Petyr si začínal myslet, že i riziko smrti je lepší, než být zavřený tady a k tomu bez možnosti si s někým popovídat. Z osamělosti si začínal myslet, že blázní. Měl i touhu hodit o zem talíř a zařvat do světa, že tu je, ale nakonec se ovládl. Nudil se. Hrozně se nudil. Čtení ho nebavilo a chtěl se proběhnout. Už chtěl pryč! Řekl si, že pokud ani zítra nepřijde Mluvka, tak vyjde ven. Už to nemohl vydržet. Do večera se bavil tím, že házel nože do dřevěné zdi. Pak se pokoušel usnout, což se mu asi po hodině nic nedělání podařilo.

  Ráno se probudil a znovu měl na stole nový košík s jídlem. Už mu z toho začínalo hrabat. Na co je azyl, když z toho člověk zešílí? Lehl si a přemýšlel, jestli nemá jít ven. Co když se něco Mluvkovi stalo a nemůže přijít? Nebo co když se na něj vykašlal? Má jít ven a zjistit co se děje? Nebo má stále čekat. Zrovna když takto přemýšlel, někdo otevřel dveře do jeho dobrovolného vězení. Rychle se zvedl a zpatřil Mluvku. Konečně!

  „Jsi tady? Konečně. Tak co, zjistil si něco? Ani nevíš, jak rád tě vidím,“ uvítal ho Petyr.

  „Čau Petyre,“ pozdravil pulčík.

  „Tak co? Už víš, kdo to po mně jde?“ ptal se dychtivě Petyr.

  Hobit si sedl na jeho starou postel. „Jo vím. Bohužel to vím.“

  „Tak kdo to je?“ zeptal se znova netrpělivě. Už budu vědět, kdo po něm šel a taky si to s ním vyřídí.

  „Říká ti něco jméno Zalamithiam?“

  „Ne. Nic mi neříká. Kde bydlí? Kdo to je?“

  „Možná ti bude známější jeho druhé jméno. Víš, kdo je Zlomený šíp?“ zeptal se Mluvka zkroušeně.

  „Jo, jo to jeden z poslů Dark Elfa, ne? Co ten s tím má co společného?“

  „To ten po tobě jde. To on na tebe vysílá své vrahy.A nejhorší na tom je, že bydlí tady. Ve Skrytém městě! A my ho snad celou věčnost přehlíželi! Měl jsi pravdu. Dark Elf dosáhne všude.“

  „Zlomený šíp? A jde po mně? Jak?“ ptal se udiveně a sesul se na svoji židli.

  „Ten, komu jsi ukradl tu mapu se jmenoval Zasalaš a ten je přítel Zlomeného. A ty víš, jak temní nesnesou potupu a posměch. Pocit, že je někdo přelstil. A tak požádal Zlomeného, aby tě zlikvidoval. Nejspíš to jsou opravdu dobří přátelé. Jeho oddíly pročesávají snad celé město. Tady zůstat nemůžeš. Najdou tě!“

  Petyr to pochopil, až příliš jasně. A nezaváhal. Již o tom přemýšlel před tím a věděl, že by nestál za nic život, který by strávil pouze na útěku. I když ho překvapilo, kdo po něm jde, nemohl jinak. „Kde bydlí?“

  „Kdo? Zlomený šíp?“

  Petyr přikývl.

  „To je jedno. Hlavně neudělej žádnou hloupost! Musíš pryč!“

  „Musím ho zabít,“ řekl. Až ho překvapilo, jak klidně to řekl.Už se na to připravoval dlouho a teď nemohl couvnout.

  „Cože? Víš kdo to je? Je to Posel Dark Elfa!“

  „Já myslel, že sem Darkelfíček nedosáhne.“

  „Teď není vhodná doba na žerty. Zeptám se tě ještě jednou. Půjdeš? Já ti pomůžu, neboj. Možná pošlu nějaký nováčky v cechu, aby tě doprovázeli. Co ty na to?“

  „Mluvko, jsi můj přítel?“

  „Samo, že jsem.“

  „Tak mi pověz, kde bydlí, jak se tam dá co nejsnadněji dostat. Chci toho o Zlomeném šípu vědět co možná nejvíc. Co dělá, jaké má postavení, jeho úchylky a tak dále. Pomůžeš mi?“

  „Petre, ty vůbec nevíš do čeho se ženeš.“  

  „Pomůžeš mi?“ zvýšil hlas.

  Pulčík chvíli váhal. „Tak teda jo. Dobře. Ale jen kvůli tomu, žes mi minulej rok zachránil kejhák. Jen proto. Potom už bude dluh smazaném. Platí?“

  „Jo, tak jo.“

  „Do kdy to chceš vědět?“

  „Do zejtra.“

  „Cože? Do zejtra? To si děláš prdel? Shánění informací, není jako mytí nádobí. To nějaký čas trvá!“

  „Já ti věřím,“ poplácal hobita po rameni a vykročil ze dveří.

  „Kam jdeš?“ podivil se ještě hobit.

  „Na vzduch. Zjisti co se dá. Zejtra večer v naší putyce.“

  Mluvka zůstal stát, jako ochrnutý. Pak konečně zavřel pusu, podrbal se a vydal se do ulic hledat všechno možné o panu Poslovi.

 

 

                                                                     *****          

 

 

 

  Petyr si hověl v křesle. Nejdražší pokoj v hostinci Na Černý růži se nedal vůbec srovnat s jeho minulým bydlením. Mělo to vše, co měšťan potřebuje k pohodlí. Klid, jídlo, chlast, měkká postel a přítomnost ženy. To poslední sice nyní neměl, ale vážně uvažoval, že by se po někom šel poohlédnout. Vždyť zítra už možná bude pod drnem.

  Dnešek strávil naprosto pohodově. Chodil ulicemi, zjišťoval, co se kde změnilo, potkal několik starých přátel a handrkoval se s obchodníky na trhu. Vše, co ho tak bavilo. Dal si rychlý jídlo u prodavače na ulici. Obilnou placku na cibuli. K tomu pivo v hospodě, prostě pohodový den volnosti. Taky si tak Petyr připadal. Když utekl ze svého vězení, jako by chtěl všechno dohnat. A nyní si hoví v drahém pokoji, který zaplatil za obsah měšce, jednoho měšťana, co měl tu smůlu se s ním srazit. A tak teď jen seděl s vínem v ruce. Nic víc. Dneska už nikam nepůjde, je hrozně unavený. Nakonec mu spadla víčka a on se propadl do hlubokého snu…

 

 

                                                             *****

 

 

  Probudilo ho zaskřípaní dřeva. Ihned byl vzhůru. Pomalu pootevřel oči. Ve tmě uviděl obrys velké postavy, která se k němu pomalu blížila. 

  Našli mě! Vrah! Pohnul prsty a zjistil, že v jedné ruce stále svírá flašku od vína. Postava již dokončila vzdálenost mezi nimi a pomalu se k němu začala sklánět. Petyr na nic nečekal a rychle švihl flaškou o hlavu nezvaného hosta. Flaška se roztříštila a postava spadla. Petyr na ní rychle skočil s dýkou v ruce.

  „Kdo jsi?“ zasyčel výhružně a své slova podpořil dýkou, kterou mu přitiskl na krk.

  „Malek ,pane. Prosím nechte mě. Bolí mě hlava. Teče mi krev…“ začala postava vzlykat. Byl to ještě chlapec. A navíc to byl ten chlapec, co mu donášel do pokoje jídlo a pití.

  „Cos tu chtěl?“

  „Je mi to líto pane… Já jsem se jen chtěl podívat, jestli tu nemáte nějaký stříbrňák, pane. Prosííím, promiňte. Už to nikdy neudělám..“ vzlykal.

  Petyr si vzpomněl, jak zle se na něj ten chlapec podíval, když mu večer donesl víno a Petyr mu za to nedal nic do jeho nastavené dlaně. Pomohl mu na nohy.

  „Jdi. Vzbuď hostinského, řekni, že si upadl, nebo tak něco, ať tě vezme k ranhojiči. Jestli mu o mě něco jen cekneš…“ záměrně větu nedokončil. Pouze při posledním slovu si slabě přejel dýkou po krku.

  Chlapec hluboce kývl a Petyr za ním zavřel dveře. Potom si hluboce oddychl. Blbej parchant. Jestli to někomu vykecá, budu v pěkným maléru. Teď ho to ale moc nezajímalo. Lehl si na postel a zanedlouho se mu uklidnilo i jeho srdce. Byl rád, že to nebyl žádný z poslů smrti, a tak po chvíli usnul.

 

 

                                                 *****

   

 

 

    Ráno ho probudilo sluníčko, které naznačovalo, že dnes bude den bez mráčků. Chvíli ještě ležel a vychutnával si pocit nicnedělání, ale pak se konečně zvednul a vydal se vstříc vůni snídaně, jenž vycházela z přízemí hostince. Zrovna když sestupoval ze schodů,  potkal ho hostinský a zastoupil mu cestu. Muž to byl zavalitý, vysoký, plešatý a s bradkou. Oblečen byl do dražšího, měšťanského obleku. Mohlo mu být tak čtyřicet a zrovna teď se na Petyra mračil.

  „Pane, musím vás požádat, aby jste opustil můj hostinec.“

  „Proč?“ pokusil se Petyr o údiv.

  „Pane, lidi nemají rádi, když tady, v hostinci mé kategorie bydlí lidé, kteří chodí stále v černém, jako smrtka, pane. A k tomu se mi včera zranil můj kluk. Nic mi sice neřekl, ale dal bych krk na to, že s tím máte něco společného. Proto vás tu již nemohu hostit. Odejděte prosím.“

  Petyr se zamračil, ale ve skutečnosti mu to bylo jedno. Neměl v úmyslu setrvávat déle v jednom hostinci. Chtěl  své pronásledovatele co nejvíce zmást. „O tom klukovi nic nevím a je mi srdečně jedno, co s ním je. Ale prosím. Už mě tu neuvidíte,“ řekl a rychlým krokem odpochodoval z hostince.

  Došel si na snídani do jedné pochybné hospody a potom se šel podívat na trhy. Dneska to udělám. Dneska dostanu toho, kdo po mně jde. Dneska dostanu Zlomeného šípa…

  Přemýšlel o tom snad celé ráno, než se rozhodl uvolnit se smlouváním s obchodníky o různé zboží. Dopoledne stačil shlédnout trh, a tak se vydal na oběd. Po něm se rozhodl, že si trochu odpočine a pomalu se poprocházel po městě. Pak zapadl do jedné putyky a tam hrál karty až do večera. Švindly on uměl, a proto si nahromadil docela pěkný počet mincí. Když ho to již nebavilo, rozhodl se, že půjde do domluvené putyky, kde se má teď večer setkat s Mluvkou.

  Hospoda Za Katrem nebyla nějak čistá a ani klidná, či tichá. Spíš byla zaplivaná, hlučná a občas životu nebezpečná.

  Teď však ještě nabylo dost pozdě, a proto zatím byla vesměs prázdná. Sedl si k jednomu volnému stolu, dal si pivo a čekal. Asi po půl hodině se Mluvka objevil a přisedl si k němu.

  „Zdar, tak co víš?“ zajímal se hned Petyr.

  „Mno, něco vím, ale musíš chápat, že si mi dal příliš málo času, takže toho moc nebude a kvalita taky-„

„Jo, jo jasný, chápu. Tak co víš?“

  Mluvka si objednal pivo a až když se napil začal: „Takže, Zlomený šíp je jedním z nejznámějších poslů Dark Elfa. Je to geniální stratég a snad ještě lepší manipulátor. V tom je nejlepší ze všech ostatních. A říká se, že kuje pikle i proti samotnýmu Dark Elfovi!“

  „Pěkný kvítko,“ napil se Petyr piva.

  „Jo pěkný a s velkými ambicemi. Domnívám se, že chce svrhnout vládu Dé-éčka a sám vládnout světu. Do Skrytého města zavítal, protože prý chce nerušeně studovat a dát si voraz. Tomu ale nevěř.“

  „Jo dobrý, a teď, jak se k němu mám dostat?“

  „No tak s tím ti moc nepomůžu. Má vilu v ulici Cechmistrů. Pěkně velkou vilu s pěkně velkou zahradou. Stráže chodí kolem zdi. Celou zeď obejdou za pět minut. Stráže tou ulicí chodí taky pěkně často. Na ně si dej taky bacha. Kouknou se tam tak každých deset minut.“

  „Jo fajn a jak se mám dostat do domu?“

  „V přízemí jsou okna zamřížovaný. Hlavní vchod hlídaný. Ale našel jsem ještě jeden vchod,“ zazubil se mluvka a vytáhl pergamen.

  „Co to je?“

  „Plán jeho zahrady,“ roztáhl pergamen na stůl. „Má tam dost keřů, takže s ukrytím bys neměl mít problém a tady,“ ukáže prstíčkem na jakýsi čtvereček na mapě, umístěný v zahradě, „tady je tajný vchod. Je to zamaskovaný poklop a vede do vily.“

  „A ve vile?“

  „No to už nevím. Řekl jsem ti, že nebudu vědět všechno. Tam jsi už budeš muset poradit sám.“

  „Díky. Můžu si tu mapku vzít?“

  „Jo můžeš. Nechceš si to ještě rozmyslet?“

  „Ne, nemůžu. Jdou po mně pořád, že jo.“

  „Pořád,“ přitakal potichu Mluvka.

  „Tak vidíš. Fakt díky. Teď už půjdu. Musím se jít připravit.“

  „Tak jdi. Hodně štěstí.“

  „Budu ho potřebovat,“ řekl Petyr a odešel.

 

 

 

                                                                       *****

 

 

  Ležel na posteli a snažil se pročistit si před akcí hlavu. Hostinec to byl pěkný a útulný a nejradši by odsud neodcházel. Ale musí. Je čas, pomyslel si a vstal. Zkontroloval si jestli má všechno potřebné. Snad ano. Otevřel okno, zhluboka se nadechl a skočil. Noc byla pěkná. Teplá. Bez hvězd. Všude byla tma. Mohli být tak dvě hodiny ráno. Plížil se ve stínu budov. Nyní byl v lepší části města a nechtěl být spatřen náhodnou hlídkou městských stráží. Po několika minutách již stál před domem Posla. Ve stínu  budovy, jenž stála naproti, pozoroval vilu, kam se má vloupat. Vlastně ji skoro neviděl. Zeď, co obklopovala pozemek byla příliš vysoká. Tři metry měla určitě. Počkal, než prošla stáž, jenž šla zrovna kolem, zhluboka se nadechl a vykročil. Zastavil se před starou zdí. Nic neslyšel. Doufal, že hlídači nejsou na dohled, či doslech a vytáhl svoji malou kotvičku na lanku. Hodil. Hodil ji jako profesionál, jímž také byl. Kotvička nevydala žádný zvuk a zasekla se hned napoprvé. Petyr zkusmo zatahal a pak začal rychle šplhat. Nakoukl hlavou přes zeď. Nikoho neviděl. Nohama si udělal na lanu smyčku, stoup si na ní a čekal.

  Mluvka říkal, že každých pět minut!

 Začaly ho bolet svaly. Konečně uviděl dvě postavy v černém, jak jdou kolem zdi. Když prošli a ničeho si nevšimli, Petyr co možná nejtišeji přelezl zeď a skočil. Zahrada byla vyplněna keři a stromky. Úkrytů tu měl bezpočet. V mysli si vybavil plán zahrady, jak si ji celé hodiny studoval. Věděl přesně kam jít. Plížil se keři a pak konečně došel na místo, kde ležel poklop. Kde tedy měl ležet poklop. Nikde žádný nebyl! Petyr začal panikařit. Kde je? Tady má být. Nespletl si Mluvka mapu, nezrušili tu chodbu? Klid. Hlavně klid. Petyr klekl na kolena a začal zem prohledávat. A opravdu pod slabou vrstvou hlíny a trávy zde byl ukrytý poklop. Usmál se. Pokusil se ho otevřít, ale byl zavřený. Zámek však, naštěstí pro něj, byl zvenku. Vytáhl paklíče a zdolat zámek pro něj byla otázka několika chvil. Konečně poklop otevřel a vešel po žebříku dovnitř.

  Tma! Sakra na to sem nepomyslel. Přece se teď nevrátím pro louč. Ale nechci si zase natlouct hubu. Pak si vzpomněl, že s sebou vždy nosí krabičku zápalek, krabičku plnou objevu alchymistů z jihu. Škrtl a chodba se alespoň částečně osvětlila. Snad ta chodba nebude dlouhá, pomyslel si a vyšel vpřed. Chodba byla temná a plná pavučin. Spotřeboval několik zápalek, než konečně došel ke konci chodby. Ten konec byl tvořen dveřmi. Petyr se pokusil dveře otevřít. Zamčené. Podíval se klíčovou dírkou a uviděl, že se v místnosti tlumeně svítí. A uslyšel chrápání. Petyr vytáhl šperháky a co možná nejtišeji se pokusil dveře otevřít. Práce to byla těžká. Ne, že by to byl těžký zámek, to zdaleka ne. Spíš je těžší otevírat zámek, když si svítíte pouze sirkou, kterou držíte v zubech. Asi na desátý pokus se mu to podařilo a chrápot stále nepřestával. Pokusil se pootevřít dveře, ale hned toho nechal. Dveře totiž moc hlasitě zaskřípaly. Petyr však myslel i na tohle. Z podpláště vytáhl malou olejničku a dal se do díla. Po chvíli dveře pomalu otevřel a dveře už nevydaly žádný zvuk.

  Místnost osvětlovala jedna pochodeň v rohu a vyplňovala ji mříž, v níž spal vyhublý vězeň. Chrapot však vydával tlustý špinavý chlap, který spal na stole, před žalářem. Na stole se mu válel klíč. Východ z místnosti umožňoval nízký průchod do jiné místnosti. Petyr vytáhl svůj obušek a potichu tlusťocha bacil do zátylku. Ten se odebral do ještě většího spánku. Klíč, co měl na stole hodil vězni za mříž. Jednoho z těch dvou čeká dobré a druhého zas špatné probuzení. Petyr prošel průchodem a v něm našel schody. Pomalu je vyšlapal nahoru, kde končily dveřmi. Pokusil se je otevřít a k jeho překvapení, šly otevřít docela snadno. Potichu je tedy otevřel a vešel do velké tmavé vstupní haly. Bylo v ní velké schodiště vedoucí do prvního poschodí a dvě dveře do místností v přízemí. Zavřel za sebou dveře a s údivem zjistil, že jsou z haly rafinovaně maskovány a jen těžko by se daly odlišit od stěny.

  Kudy ale teď? Vydal se do prvního patra, neboť věděl, že Posel jistě nebude spát v přízemí. V celém domě byl klid. Plížil se po schodech jako stín a když už byl nahoře vydal se chodbou, dokud nepřišel k prvním dveřím. Dveří v chodbě bylo asi sedm. Šest na každé straně a jedny velké na konci chodby. Pokusil se otevřít první. Byly otevřené.

  Vešel do pěkného pokoje. Byl vyplněn vyřezávaným stolem, truhlicí a postelí. Na zdi visely obrazy. Pokoj pro hosty, pomyslel si. Zavřel dveře a zkusil druhé, naproti. Byli také odemčené a místnost byla nachlup stejná. Zavřel je a zkusil třetí. Ty však byly na rozdíl od předchozích zamčené. Že by? Vytáhl paklíče a jal se do otevření zámku. Snažil se, aby nevydal ani ten nejmenší zvuk. V takové tmě to bylo těžké, ale on měl času dost a nehodlal riskovat. V celém domě byl stále klid. Zámek slabě cvakl. Petyr pomalu otevřel dveře a nakoukl do místnosti. Byla pokrytá luxusními tapetami a místy gobelíny. V místnosti byl krb, dvě truhly a hlavně, uprostřed místnosti stála velká postel s nebesy a závěsy. Petyrovi se roztlouklo srdce. Připlížil se, až k posteli. Do ruky mu z rukávu spadla sicca, dýka vrahů. Hluboce se nadechl a pokusil se zklidnit tep. Teď to skončím. Už bude konec s mým pronásledováním. Konečně… Volnou rukou pomalu odhrnul závěs a tam… A tam nebylo nic. Nikdo tam neležel. Kde je? Sakra, kde je?Měl tu být! Snad není pryč. Pak by bylo všechno v hajzlu! Ne, určitě ne. Určitě má hodně práce a teď je v pracovně. Jasně to dává smysl, je v pracovně, nebo v knihovně. Určitě tu někde je. Srdce se mu zase jakž takž vrátilo do pořádku. Vyšel z místnosti a přešel k dalším dveřím. Takže, když někde studuje, určitě tam má světlo. No jasně. Petyr se skrčil a přes klíčovou dírku se  podíval,  jestli se v místnosti svítí. Ne. Zkusil to i u ostatních dveří, ale až u těch posledních dveří na konci chodby spatřil v dírce slabé světlo a také kus velkého křesla v němž uviděl uvelebenou černou postavu, jak je zády k němu. Měl však hlavu nakloněnou v takové poloze, že bylo jasné, jak spí. Usnul při práci. Teď hlavně tiše. Pokusil se dveře otevřít. Zamčeno. Petyr znovu vytáhl své šperháky a pomaloučku, potichoučku otevíral zámek. Nebylo nic slyšet. Dělal to perfektně. Asi po deseti minutách se ozvalo tichoučké cvaknutí. Petyrovi se znovu rozbušilo srdce. Pomalu a potichu otevřel dveře. Ocitl se ve velké místnosti. Na stěnách viděly krásné a jistě drahé gobelíny. Místnost byla vyplněná drahým nábytkem a uprostřed byl obrovský, dřevěný vyřezávaný stůl. Na stole poblíž místa, kde seděla postava, ležely spousty pergamenů, svitků a map. V krbu plápolal, či spíše skomíral plamen. A nakonec, několik metrů od Petyra, seděla na zeleném křesle postava v černém. Hlavu měla zakloněnou na opěradle a oči zavřené. Pravidelně oddechovala. Petyr se pomalu a tiše připlížil blíž. Měla na sobě krásný a jistě drahý černý oblek, prošívaný stříbrnou nití. Byl to jistě on. Byl to Posel. Petyrovi tlouklo srdce tak hlasitě, že si myslel, že se Posel musí každou chvíli vzbudit. Klid. V klidu. Deset vteřin a budu volný. Žádný další zabijáci. Klid. Vytáhl škrtící lanko. Bude to čistá práce. Udělal k němu další krok a další. Teď už stačilo jen natáhnout ruce a skončit to. Potichu si oddechl. Až napočítám do tří, řekl si.

  Jedna… Lanko mu v ruce těžklo, ale musí to udělat.

  Dva… Tak jde se na to. Stačí jen natáhnout ruce a trhnout.

  Tři… Stalo se dvě věci najednou. Petyr dal rychle ruce s lankem před Poslův krk. Posel se však předtím stačil narovnat a otočit. Takže Petyr vlastně místo toho, aby dal Poslovi lanko před krk, bouchl ho lehce do hrudi. Zlomený šíp, asi o pět centimetrů vyšší než Petyr, se podíval do jeho očí. Zlomený měl krutý obličej. I to by bylo pro krutost pohoršující pojem. Obličej mu odrážel pohrdání a nenávist ke všemu živému. Jeho tvář byla pohledná, ale ten výraz bylo to nejděsivější, co kdy Petyr viděl. A jeho oči. Oči byly snad ještě horší. Slovy se nedá ani popsat, co v nich bylo napsáno. Zlost, krutost, pohrdání, krvelačnost, šílenost, genialita a zlost. Tohle všechno. Šíp se na něj zazubil.

  „Tak ty jsi mě chtěl zabít?“ pousmál se tiše Zlomený šíp. „Ty? Co sis myslel? Že posel je vlastně jako všichni ostatní lidé? Blázne.“

  Petyr se nemohl ani pohnout. Tak byl zděšený. On nespal? Nebo spal a probudil se? Co se stalo? Přemýšlel o všem vyděšený Petyr.

  „Podcenil jsi mě,“ šeptl Šíp.

  „P-pane. J-j-já nic. Nic nevím. Já…“ Petyrovi vklouzla do ruky dýka z rukávu.

  „Nudíš mě.“ Posel se ušklíbl. Petyr bodl. Posel zareagoval rychlostí blesku, chytil Petyrovu ruku, cukl s ní a dýka mu vypadla z prstů. „Takhle ne, chlapečku,“ sykl. Kopl ho, dal mu pěstí do břicha a další do úst. Petyr odlítl několik metrů a tvrdě dopadl na zem. „Ty jsi mě chtěl zabít! Mě! Hlupáku! Zabiju tě!“ vykřikl Zlomený a šel rychle k němu.

  Petyr se stihl postavit a vytáhl druhou dýku. Ohnal se s ní po Poslovi. Ten jen ukročil stranou. Zkusil to znovu a znovu. Šíp mu nastavil pěst a Petyr na ní naletěl, až mu dýka vypadla z ruky. „Hlupáku.“ Posel mu podrazil nohy, přiklekl na něj a začal ho škrtit. „Hlupáku.“ Petyr se pokoušel bránit. Mlátil do Zlomeného šípa co dokázal, ale on z něj ne a ne spadnout. Nemohl se nadechnout a síly mu odcházely. Svět se mu zmenšoval. Ztrácel periferní vidění. Posel pohyboval rty, kdyby ho Petyr slyšel, znělo by mu do smrti jediné slovo: „Hlupáku.“

  A pak najednou stisk povolil. Petyr nechápal co se děje, jen začal hltat vzduch. Bolelo to, ale byl za to vděčný. Pak již opět slyšel a viděl. Podíval se, co mu zachránilo život.

  Ve velkých vchodových dveří se objevila vysoká postava v černém. Zlo. První co Petyra napadlo, když se na postavu podíval, bylo zlo. Postava to byla vysoká, celá v černém a jakoby zahalená v temnotě. Jako by se k ní tulil sám stín. Měla na sobě dlouhý černý plášť, ale nejhorší byl obličej. Ta postava měla dlouhé černé vlasy. I když Petyr ještě nevnímal dost dobře detaily, viděl, že má v obličeji vepsané zlo. Staré zlo. Obličej to byl krásný, ale zlý. A oči. Do nich se Petyr radši ani nepodíval, neboť se bál, že kdyby do nich nahlédl přímo, zbláznil by se, či možná oslepl. Taková moc z těch očí vycházela. Oči, které viděly ty největší masakry a krveprolití. Oči pána všeho. Petyr ihned pochopil, že proti němu stojí Dark Elf.

  „Můj pane. Co zde děláte? Jak to, že nejste ve své pevnosti?“ ukláněl se rychle Zlomený šíp.

  Pán zla se k nim přisunul blíž. Nevypadalo, že by chodil. Spíše, jako by se vznášel několik milimetrů nad zemí. I to mu dopomáhalo k jeho strašlivému zjevu. Temnota se za ním táhla, jako pochmurná vlečka.

  „Ty se ptáš mě?“ řekl pán všech temných elfů. Jeho hlas byl zvučný, hlasitý, krutý, bezcitný a ladný. „Co tady děláš ty? Hraješ si tady s nějakým chudákem,“ řekl a při vyslovení slova chudák mávl rukou a Petyr byl odhozen v ladném oblouku na zeď, kde se svalil do stínu. Zaúpěl bolestí, ale zatnul zuby a pozoroval co se bude dít dál.

  „Pane, to byl vrah. Jak sám můžete vidět, jsem neustále v ohrožení pro slávu vašeho-“

  „Tak ty jsi v nebezpečí?“ zahřměl Dark Elf. Stíny kolem něho začaly kroužit a pomalu stoupat. „Podle mých rozkazů, by si měl nyní být někde v Pouštním království a bojovat proti jakémusi samozvanému lordu. A co děláš ty? Užíváš si ve Skrytém městě.“

  „Pane já netušil, že-“

  „Netušil jsi, že přijdu ve tři hodiny ráno. Za neuposlechnutí rozkazu je trest hrdla. Přišel jsem sem, jen co jsem dostal zprávu, že v poušti bojuje místo tebe jakýsi nezkušený generál.“

  „Pane, situace zde byla akutní a já musel přijít sem.“

  „A co tu vůbec studuješ starý příteli?“ přisunul se Dark Elf blíže ke stolu, ignorujíc obhajoby Zlomeného šípa.

  Petyr spatřil, jak Zlomený šíp strnul, když se Dark Elf podíval na první pergamen.

  „Náš pán a vládce Dark Elf je den ode dne slabší. Moji zvědové hlásí, že čím dál častěji propadá šílenství a hysterii. Jeho sesazení je nutné v zájmu celé říše. Doufám, že máš na věc stejný pohled. S úctou Posel Dark Elfa, Zlomený šíp,“ přečetl pergamen Dark Elf. Při konci dopisu se mu začala klepat ruka nenávistí. Jen co dočetl, podíval se zlostně na svého Posla.

  „Pane to je podvrh. Já. To není pravá zpráva, to je kopie, to je podvrh!“

  „Takže mé zdroje říkaly pravdu,“ řekl klidně Dark Elf. „TY ZRÁDČE! JAK JSI MOHL?“ Stíny kolem Dark Elfa začaly rotovat mnohem rychleji a ve větší vzdálenosti od něho. Pozvedl ruku a Zlomený šíp se vznesl do vzduchu.

  „Pane, prosíím…“ začal kňučet Posel. Dark Elf se jen začal chechtat. V celém pokoji se ještě víc zšeřilo. Oheň v krbu zhasl úplně. Šíp se zmítal ve vzduchu, s rukama u krku. Sípal a snažil se nadechnout.

  „Zrádce čeká trest.“ Dark Elf pohnul prstem na ruce, kterou držel ve vzduchu. Jedna ruka zmítajícího se posla se zkroutila do nepřirozeného úhlu. Místnost naplnil výkřik bolesti. Petyr odvrátil pohled na stěnu. Nemohl se na to dívat. Takovou krutost ještě nikdy nezažil. Dark Elf se jen chechtal dál. Ohnul druhý prst a znovu se ozvalo křupnutí, následované ještě větším výkřikem a poté ještě větším výbuchem krutého neúnosného smíchu. Druhá ruka Zlomeného šípa se podivně zkroutila. Petyr se klepal u zdi. Snažil se stát se součástí pokoje. Nemohl se na to dívat. Pokoušel se neposlouchat, ale výkřiky bolesti nešly nepřeslechnout. Poté Petyr uslyšel třetí křupnutí. Řev byl takřka ohlušující. Petyrovi dopadl na vlasy cákanec čehosi teplého. Chechtání narůstalo na hlasitosti. Petyr se kroutil z toho hluku a krutosti, jenž naplnila místnost. A poté znovu cosi křuplo. Výkřik již byl slabší. Chechtání blázna neustávalo. Petyr nevěděl jak dlouho ještě byl schoulený u zdi. Možná jen deset vteřin, možná deset minut. Pak však výkřiky přestaly a cosi těžkého dopadlo na zem. Také chechtání ustalo. Petyr se třásl u zdi. Své oči měl pevně zavřené. Nechtěl ničím upozornit na svojí přítomnost. Po několika vteřinách se ozvalo jakési „puff“ a vzduch byl opět dýchatelný. Zlo najednou opustilo místnost. Byl klid.

  Petyr se odlepil od zdi a pomalu vstal. Zamířil k východu. Ale před východem cosi leželo. To cosi byl bývalý Zlomený šíp. Všechny čtyři končetiny měl podivně a nepřirozeně zkroucené za zády a z jedné ruky trčela kost. Byl místy od krve, ale nejhorší byl jeho obličej. Už v něm nebylo zmínky po krutosti. Byl tam vepsaný jen strach a bolest. A jeho oči… Petyr se předklonil a začal zvracet. Poté, naprosto slabý, překročil mrtvolu a vydal se chodbou. Na zemi leželo několik mrtvých sluhů a stráží. Petyr, celý rozklepaný, prošel nyní nehlídanými hlavnímu dveřmi a vydal se zahradou k bráně. Na zemi viděl ležet několik stráží. Když došel k bráně, jako ve snu jí přelezl. Nemyslel, jen šel. Instinktivně šel ve stínech, aby ho neviděli stráže a když dorazil do svého hostince a vylezl do svého pokoje, svalil se na postel a začal se třást ještě víc, než doposud. Taková krutost. Taková zlost v jedné osobě. Přikryl se dekou a snažil se usnout. Nešlo to. Stále se třásl a vzlykal. Zlomený šíp byl mrtvý. Již po něm nikdo nejde a ani nepůjde. Ale čeho byl svědkem. Potkal živého Dark Elfa! Třásl se. Bál se, že by se Dark Elf ještě mohl vrátit a zabít ho, aby nebyl žádný svědek. Nakonec, asi v pět hodin ráno konečně zavřel víčka a jeho vědomí se přeneslo do snů plných bolesti…

 

 

                                                          *****

 

 

 

  Trvalo měsíc, než se z toho Petyr vzpamatoval. Měsíc plný alkoholu, lehkých ženštin, různých opiátů a znovu chlastu. Až za měsíc, alespoň částečně zapomenul na ty hrůzy. Ale za ten měsíc plný chlastu a děvek si udělal pěkný dluh u Mluvky.

  Ten den, kdy byl zavražděn Zlomený šíp nikdo nic neslyšel. Asi po týdnu byla vila prohledaná, ale nikdo v ní nebyl. Žádná těla, nic. Petyr se o to však nestaral a ani se to nedozvěděl. Celý měsíc nevěděl, co dělal. Měl jen jednu velkou černou díru. Dokonalý okno. Ale po měsíci rozkoše mu alespoň trochu vyprchaly myšlenky na krutost ve vile Zlomeného šípa.

  Od té chvíle již na žádné vrahy nenarazil. Nikdo již po něm nešel. Byl volný.

 

 

                                                   *****

 

 

 

  „Opravdu chceš odejít?“ ptal se smutně Mluvka.

  „Musím. Tady ve městě mě nic dobrého nečekalo a kromě toho, musím ti splatit ten dluh,“ odpověděl Petyr.

  „Dluh by sis mohl u mě odpracovat.“

  „Tolik peněz? Jak dlouho bych musel pracovat? Třicet let? Ne díky, radši si na to vydělám jinak.“

  „A kam půjdeš Cestovateli?“ zeptal se zvědavě Mluvka.

  „Slyšel jsi o Trpasluji?“

  „Jo. Myslím, že tam žijí malí chlupatí skřítci, co mají kapsy plný drahokamů. Je to tak?“

  „Přesně tak,“ usmál se Petyr. „Tak tam teď půjdu.“

  „Ale vrátíš se,“ ujistil se Mluvka.

  „Neboj o dluh nepřijdeš,“ usmál se. „Ale teď už musím. Čekej mě tak za rok, za dva. Až uvidíš bohatého šlechtice, to budu já.“

  „Tak fajn,“ usmál se Mluvka. „Ty prostě na jednom místě nevydržíš, co?“

  „A je to snad špatně?“ usmál se Petyr a vykročil z městské brány. Dál ho už pulčík nedoprovázel. Nyní šel jen on a jeho hůl. Podíval se na hory před sebou. Někde tam v dálce leží Trpasluj, město řemesel. Tam jsem ještě nebyl. Tam je můj cíl. Jeho krok střídal druhý a slunce mu svítilo na cestu. Byl krásný den.

  Krásným dnem vždy příběhy končí. A jiné zase začínají…

 

Hlasovat pro povídku můžete zde

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář