Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Tři bratři

27. 5. 2007

 

Příhody slavných hrdinů trpasličí rasy aneb kterak Trpaslíci ke svým sekyrám přišli.

Jestlipak tušíš, milý čtenáři, kterou zbraň trpaslíci používali jako první?    A kterak ke svým sekyrám přišli?    Co znamená trpasličí přísloví: “Kolik třešní, tolik višní.” a “Lepší dvě brusinky než čtyři jezinky.” ,a jiná, neméně proslulá trpasličí přísloví?    Proč trpasličím dětem říkají: “Lepší, když Tě budí šiška než liška”?    Tak se ponoř do vyprávění z dávných časů, kdy skřeti válčili s trpaslíky o zlaté paroží a trpasličí bratři zlatou sekyru hledali. Je to vyprávění z prastarých časů, kdy dědové dědů dnešních trpaslíků byli pouhými dětmi, skřeti žili v Zemi Bažin a lidé ještě nezačali budovat slavná města. Dokonce i proslulé ruiny, které v mnoha zemích nacházíme, ještě nebyly městy, ale pouhé pláně a pahorky obývané vlky a liškami. Tak pojďte a poslyšte!
Náš příběh začíná v Říši Trpaslíků, v kraji Trpasluj. Tehdy zde a v sousedním kraji trpaslíci těžili diamanty, jejichž zlomky těží dodnes a opuštěné štoly poskytují výborné úkryty obráncům při útocích jiných ras. Žili, byli na jedné hoře tři trpasličí bratři Zlatovous, Bělovous a Modrovous. Ač bratři, rozdílní byli jako den a noc. Měli sice stejného otce, ale každý jinou matku. Hroby jejich matek již dávno pokryla hlína a tak žili jen se svým starým otcem. Byli chudí, a když otec zemřel, zanechal jim jen starou, pobořenou chaloupku a zpola zasypaný, takřka vytěžený důl. Dále měli jen kamenitou loučku, na které pásli 5 ovcí a jejichž mlékem se živili. Často však pálili kořalku z jalovce nebo mladých letorostů boroviček, kterou měnili za chléb. Bratři otce oplakali, hlínou hrob pokryli, jalovcem označili a prastarou jalovcovou zapili. A pak vzali své krumpáče, lopaty, majzlíky, palice, vozík, stádečko ovcí na loučku vyhnali, a v prastarý důl se vydali opravit zasypané štoly, novou výdřevou jej zpevnit. A jak tak kopali, najednou se Zlatovousovi zlomil majzlík. “I což, dojdu si pro nový”, řekl si Zlatovous. A vydal se na cestu. Zbylí bratři zatím kopali dále.
A jak tak Zlatovous jde, najednou, kde se vzala, tu se vzala prastará babička. “Dobrý mládenče, podaruj ubohou stařenku něčím k snědku.” Zlatovous však oběd nechal svým bratrům a tak sebou nic neměl. I rozhlédl se po okolí, avšak na keříčku při zemi uviděl jen dvě brusinky. I utrhl je a dal je babičce. Ta se však rozlítila, Zlatovouse hůlkou udeřila a zvolala: “Vidíš, jaký jsi hlupák! Mohl jsi mít dvě brusinky, budeš mít čtyři jezinky!” Mocně hvízdla na prsty, své tři sestry přivolala a už vzali nebohého Zlatovouse mezi sebe, už se točil dokolečka, že sotva dechu popadal. “Dobře se točíš, Zlatovousi, a za odměnu nás všechny smíš pomilovat.” “Ale já nechci!”, křičel Zlatovous. “Když nechceš, nevadí, ale budeš muset, mladej!”, křičely jezinky a nebohého Zlatovouse tak zmordovaly, až byl celý modrý, jako by se v borůvčí vyválel. Ač Zlatovous nechtěl, musel učinit, co jezinky přikázaly, a na rozloučenou je musel ještě mohutným pěstěným vousem polechtat. Jezinky, byly sice prastaré a šeredné, ale dychtivé a ještě kus vousu vyškubly na památku a už byly pryč. Zlatovous se sotva dovlekl do chaloupky. Bratrům večer namluvil, že spadl ze stráně mezi borůvčí a při tom si vyškubl vous. Styděl se bratrům pravdu říci, až později jim vše vypověděl.
Druhý den se Bělovousovi zlomila palice. I vydal se pro novou, ale jinou trasou. Sotva došel pod obsypanou třešeň, kde se vzala, tu se vzala opět babička. “Dobrý mládenče, podaruj ubohou stařenku něčím k snědku”. Avšak zde nic kromě třešní nebylo a tak se Bělovous vyškrábal na strom, třešní natrhal a babičku podaroval. Ta se však opět rozlítila, Bělovouse hůlkou udeřila. A křičela:” Vidíš, jaký jsi hlupák! Mohl jsi mít košík třešní, ale zrovna tolik budeš mít višní!” Opět na prsty hvízdla, už tu byly její tři sestry, šeredné jak noc a už se Bělovous do kolečka točil, že sotva dechu popadal. “Dobře se točíš, Bělovousi, a za odměnu nás všechny smíš pomilovat.” “Ale já nechci!”, křičel Bělovous. “Když nechceš, nevadí, ale budeš muset, mladej!”, křičely jezinky a nebohého Bělovouse tak zmordovaly, až byl celý modrý, jako by se v borůvčí vyválel. Ač Bělovous nechtěl, musel učinit, co jezinky přikázaly, a na rozloučenou je musel ještě mohutným pěstěným vousem polechtat. Jenže tím to neskončilo, jezinky se zachechtaly a přivolaly své čtyři bratry, šerednější než noc. “Dnes mám službu já! Já!”, překřikovali se bratři navzájem. Žili totiž o samotě a každý den měl službu jeden z nich, by ulevil nízkým pudům svých bratří. Toho rána však všichni senilní staříci měli návštěvu pana Alzheimera, který jim všechny věci poschovával tak důkladně, že nemohli najít kalendář a tak si popletli pořadí služeb. No nic naplat, nebohý Bělovous pozdě pochopil, co znamená : “Kolik třešní, tolik višní”. Kolik bylo jezinek, tolik bylo jejich bratrů. Všem bratrům službu poskytnul a Ti jej na závěr tak zmordovali, až celý modrý byl. I vous mu vyškubali . I Bělovous se bratrům přiznal až za drahný čas, toho večera se nějak vymluvil.
Tehdy se bratři domluvili, že budou chodit pouze společně za všech okolností. Ale jednoho dne, když bratři v dole zkoušeli, zda je lepší jalovcová nebo borovička a shodnout se nemohli a pili a pili, až všechno vypili. Opilí jak námořníci z Elfích přístavů, vydali se cestou necestou domů. A že jim cesta nijak neubíhala, je nasnadě. Přišli až ke staré noře. Tehdy dostal Modrovous nápad, že se podívá, kolik je v noře lišek. Zlatovous i Bělovous mu nápad rozmouvali, avšak nic naplat. Modrovous strčil hlavu do nory, ale v té tmě nic neviděl. Jenže ouha! Tam to šlo snadno, zpátky však nikoliv. A tak se oba bratři, Zlatovous i Bělovous, volky nevolky, chtě nechtě vydali pro krumpáče, aby Modrovouse vykopali. Cestou se jim nohy pletly, navzájem se s bídou podpírali a tak jim cesta zabrala drahný čas. A náhle, kde se vzaly, tu se vzaly jezinky. Už nezkoušely na Modrovouse otřepaný trik s babičkou a jídlem, stejně to byla jen průhledná záminka, ale rovnou hvízdly a přivolaly i své čtyři bratry, šerednější než noc. “Dnes má službu on! On!”, překřikovali se bratři navzájem. A hned začali nebohému Modrovousovi dokazovat, jakouže službu to mají na mysli. Jenže na své si přišli jen bratři jezinek. Rozhněvané jezinky se ale nebohému Modrovousovi pomstily. Nasbíraly borové i smrkové šišky, důkladně je v potůčku namočily, aby se šupiny zavřely a už je všechny strkají Modrovousovi tam, kde bratři jezinek dokazovali Modrovousovi, jakouže službu to má. Tam šly šišky snadno, po směru šupin, zpátky však nikoliv. Co Vám budu vyprávět, nebohý Modrovous sice nedostal namláceno, ale měsíc se nemohl pořádně posadit a kdykoliv měl navštívit trpasličí budku s vyřezávaným srdíčkem, řval bolestí. Od těch dob si trpaslíci říkají: ”Šiška borová nebo smrková, někdy sobě se rovná”.
A tak si milý čtenáři uvědom, že každý dobrý skutek je po zásluze potrestán a kdykoliv někoho potkáš, napřed chystej obranu a pak se teprve ptej po úmyslech.
Všichni tři bratři celé léto prostonali, na podzim taktak sehnali dostatek jídla na zimu a celou zimu plánovali, kterak by jezinkám mnohá příkoří oplatili.
Na jaře, sotva sníh z hor trochu sešel, vydali se bratři navštívit moudrého Listovlase z rasy entů. Ten však neměl pro trpaslíky dobrého slova, a větvemi je švihal. Nadarmo bratři zkoušeli přemluvit Listovlase po dobrém, ani po zlém s ním nic nesvedli, ač krumpáčem hrozili. Ent byl silný, na skále přichycený. Ani on však nemohl trpaslíky nijak odehnat, jeho větve malé postavičky mezi balvany nijak nezasáhly. A tak nakonec odešli trpaslíci s nepořízenou.
Jednoho dne v sobotu Modrovous vyspával ožralý borovičkou pod borovicí, jako ostatně každé pondělí, úterý, středu, čtvrtek, pátek a sobotu. Noc byla chladná a tak k ránu nastydnul. Jeho mocné “Hepčí!” otřáslo celou borovicí, až se na něj šišky sesypaly. Začal nadávat. “Nenadávej mně, ale sobě,” řekla borovice. “A pamatuj si, lepší, když Tě budí šiška, než liška!”
Další den byla neděle a tak Modrovous zase vyspával opici pod stromem. Správně, milý čtenáři, už zase byl ožralý, tentokráte však nikoliv borovičkou, jako ostatně každé pondělí, úterý, středu, čtvrtek, pátek a sobotu, ale jalovcovou, jako ostatně každou neděli! Je vůbec div, že při té spotřebě alkoholu bratři něco udělali.
Tehdy , když tvrdě spal, se k němu přiblížila liška, potvora zrzavá. Ocasem mu pod nosem zamávala, zrzavým kožichem se přitulila, leč s Modrovousem to ani nehlo. Jen očkem zamžoural, lišku bručením odehnal. A tak liška zase odběhla. Ale něco mu přece na památku zanechala, a že toho měla plný kožich, pořádně huňatý! Po chvíli Modrovouse vypátraly jezinky. Už se nezdržovaly nějakým voláním, nebo mravoučnými průpovídkami, ale šly rovnou k věci! Ale ouha, liška obdarovala Modrovouse opravdu štědře, že i na jezinky zbylo a požehnaně! A když přiklusali i čtyři senilní bratři jezinek, kteří se už zase dohadovali, kdo má službu, zbylo i na ně! Co Vám má povídat, liška měla blech plný kožich a tak Modrovous vyvázl bez úhony, avšak všichni se drbali, jak jen mohli. Jezinky i jejich bratři přestali mít dosavadní starosti, a že si pelechy zamořili blechami, museli se nakonec odstěhovat z kraje. Jenže blechy si zase přinesli jinam a tak pořád putují zeměmi, nikde se dlouho nezdrží a a pořád se drbou.
Bratři Modrovouse nacpali do sudu bez dna i víka, sud na strom pověsili, rozdělali mohutný oheň, ořechovým a kaštanovým listím jej pokryli a Modrovouse důkladně vyudili a blechy vypudili.
Tehdy nastal čas na zúčtování s pyšným Listovlasem. Povolali mága skřeta, jalovcovou jej pohostili, ovčím kožichem oděli a že musí vyzkoušet svoji olšovou magii. To vám, milý čtenáři, skřet obklíčí enta svými zeměmi a tak dlouho na něj kouzlí svou olšovou magii, až enta úplně umoří. Jenže v tomhle případě měl Listovlas záda pevnou skálou krytá, marně se skřet pokoušel olšové kůly do země zarazit a tak enta zničit. Tehdy se skřetí mág rozpomněl na prastarou báji o zlaté, stříbrné a ocelové sekyře. I vypověděl ji trpaslíkům. Ti se na cestu vydali, aby sekery získali.
Došli až do Zátoky elfů, kde elfy o pomoc požádali, aby jim poradili, jak sekyru získají. Avšak elfové pyšní byli, trpaslíky zhrdli a jen na své harfy a loutny drnkali podivné melodie. A tak se trpaslíci naštvali a totálně elfům rozladili loutny a harfy. Došlo i na mávání krumpáči. Už se pyšní elfové netvářili tak povýšeně, takový úder krumpáče, na rozbíjení skal kovaného, dokáže totálně rozladit jakýkoliv nástroj. Navěky. Ani božský moudrý Lumír, řečený Lumča, známý to elfí bard, neušel svému osudu. I když mu bylo trpaslíků líto. Marně zkoušel svým slavičím hlasem rozvaděné strany uklidnit, o loutnu přišel. Až když vykřikl:” Přišla na mě touha, ouha!”, rozprchli se elfové do všech stran a zanechali Lumču s trpasličími bratry. Věděli, co bude následovat. Lumča nijak nejevil náklonost k elfím krasavicím, zato elfí mladíci se měli na pozoru, když v lese květy trhali. Raději se přes hory a doly trmáceli, aby elfím krasavicím květy přinesli, než by se u Lumčovy chýše pro kvítek ohnuli. I když kolem Lumčovy chýše rostly květiny nejkrásnější. Zkusilo to jen pár odvážlivců, a co s nimi božský Lumča vyvedl, na to do smrti nezapomněli. Až poslední nešťastník se všem svěřil, co mu Lumča provedl, ale vysloužil si jen spoustu posměchu. Od těch dob se však elfové báli otočit k Lumčovi zády a pro něco se ohnout. Jakmile to udělali, jindy líný Lumča mrštně přiskočil a již se činil, že by mu i bratři jezinek záviděli.
Jakmile zůstal osamocen s trpasličími bratry, prozradil jim cestu k úkrytu zlaté, stříbrné a ocelové sekyry. Bratři se na cestu vydali, zarostlý vchod do jeskyně našli a sekery nalezli. I vzal si Zlatovous sekeru zlatou a pojmenoval ji Džamila Prohnilá, podle prohnilého toporu, který mu připomínal pokřivenou trpasličí stařenu. Bělovous si vzal sekeru stříbrnou a pojmenoval ji Stříbrný Měsíc na Vodní Hladině. Modrovous pak vzal sekeru zbylou, ocelovou a pojmenoval ji Rezavá Svině, ještě stále lišce neodpustil její nezištný a hojný dar.
I vydali se bratři domů a svými sekerami hned Listovlase napadli. Ale co to?    Zlatá sekyra, Džamila Prohnilá, krásná na pohled, těžká hmotností, do dřeva Listovlasova se nijak nezatíná, ostří se údery tvaruje do kladiva. I přiskočil Bělovous se Stříbrným Měsícem na Vodní Hladině, ale co to?    Ostří stříbrné sekery jeho se ohýbá, měkoučké. Oba bratři totiž sebrali sekery obřadní, nevhodné k jakémukoliv boji, krásné jen na pohled. Ale ještě tu byl Modrovous. Už Rezavou Svini nad hlavou roztáčí a do Listovlase zatíná. A najednou je všemu konec, Listovlas podťatý padá a trpaslíci vyhrávají svůj boj nad entem.
A vydali se bratři na cestu domů. Chaloupku našli stejně pobořenou, jako jindy, ale své stádečko ovcí nikoliv. Banda loupeživých skřetů se podzemními tunely proplížila až na louku a ovce ukradla. Smůlu měli bratři, ale nezoufali. Začali zase boj trénovat, ale co to?    Zlatovous i Bělovous bojovali po prastarém trpasličím způsobu svými krumpáči, nijak však nad Modrovousem s Rezavou Sviní zvítězit nemohli. A rozhodli se trpaslíci, že si také podobné zbraně vykovají. Však byli zvyklí, všeliké důlní nářadí, krumpáče a majzlíky kovat, a tak vykovali spoustu mocných seker na dlouhém toporu. Obešli trpasličí vesnice a všude mladé trpaslíky vyzývali k měření sil zbraněmi – oni se sekerou, trpaslíci s krumpáči. Kdo prohraje, bude po celý rok druhému sloužit a rozličné práce vykonávat. Vždyť co je rok pro dlouhověkého trpaslíka?    A tak mnohé měření sil zkusili, vždy však sekera nad krumpáčem zvítězila. A když měli bratři dostatek bojovníků, loupeživé skřety v jejich podzemních doupatech vypátrali, v mocném a prudkém boji je porazili, avšak oveček už neshledali. Skřeti je všechny snědli. A tak milý čtenáři, od těch dob trpaslíci schraňují vše co mají a těžce brání své stavby s takovými obtížemi vybudované.
Aby skřety alespoň nějak potrestali, sebrali jim posvátné zlaté paroží. A bylo mnoho bědování a křiku ve skřetích doupatech, skřetím mágům se podmínky pro získávání many zhoršily.
Trpaslíkům zbývalo ještě 30 dní, kdy jim poražení trpasličí bojovníci byli povinováni sloužit, a tak se uradili, že Dark Elfa z trůnu svrhnou. Večer se však ještě Modrovous vypravil s pytlem do lesa, i kolem liščí nory se ochomýtal, o svini rezavé si pobrukoval, černomodrý vous hladil.
Trpaslíci postavili sýpku, cech války, kouzlo spokojenosti si seslali, šestkráte se otočili a vojsko zverbovali. Dva útoky poslali, země dobyli. Další den se opět šestkrát otočili a co to?    Seslané kouzlo spokojenosti způsobilo, že trpaslíků dvojnásob rychle přibývalo! Armády z dobytých zemí ke spojení poslali a novou armádu v cechu války zverbovali, a hned s ní zaútočili.
Co Vám budu vyprávět, trpaslíci šli z bitvy do bitvy. Nepřátelé na ně vždy zaútočili, trpaslíci však své pozice bránili a jen malý oddíl nejvěrnějších bojovníků vyslali. Ti pak opuštěná ležení snadno dobývali, a že se poražené armády neměly kam vracet, v nicotu se rozplývaly. Trpaslíci postupně dobývali více a více zemí, až měli i se svými spojenci přes 151 zemí. Tehdy sedm velkých magických věží postavili, trpasličí šamani 50 smrtících démonů seslali a mohutný útok trpaslíci zahájili. Byla to bitva slavná, mnohý trpaslík v ní zahynul, avšak nakonec se všichni tři trpasličí bratři Zlatovous, Bělovous a Modrovous probojovali až do komnat samotného Dark Elfa! Mocnými sekyrami na Dark Elfa udeřili a po lítém boji jej povalili. Tehdy Modrovous rozbalil svůj pytel, se kterým les navštívil oné slavné noci, kdy Dark Elfův pád byl umluven. V pytli měl nasbírané borové a smrkové šišky. Nezapomněl, kterak jej jezinky ztýraly a Dark Elfovi toto mocné kouzlo trvající drahnou dobu neprodlenně předvedl. A že pytel v liščí noře vyválel, podaroval Dark Elfa na rozloučenou tím, čím liška Modrovouse.

To vše se přihodilo tak dávno, že prastarý prach zavál stopy po těchto událostech a stromy zarostly pustá pole. Jen prastarý opuštěný a zavalený důl ty doby připomíná. Ale v den, kdy trpaslíci v některé lize postaví kult se sedmi velkými magickými věžemi, znepokojený Dark Elf bude v noci bloudit po hradbách, krvavý zrak v ta místa upře, souboj myslí s trpasličími šamany vyvolá. Možná bude odražen a možná některý z šamanů nevydrží ty děsivé hrůzy souboje myslí. Ale Dark Elf svůj konečný pád neodvrátí. Tehdy se rozpomene na pradávné proroctví mágů a znepokojeně očekává, kdy se přiženou smrtící démoni o strašlivé síle kouzla, a hordy nepřátel se útokem převelikým vyřítí na hradby jeho paláce a ukáží mu, že čas naplnění proroctví a konec Dark Elfovy vlády nadešel. Zatím však zachmuřený Dark Elf ve svém paláci čeká, osamocen chmurné myšlenky přemítá a když jej příliš velká trýzeň souží, povolá některého svého posla a vrhne jej do řad nepřátel. Často se po hradbách cizích hradů a tvrzí za nocí plíží a bezmocně své vzteklé výhrůžky do noci vykřikuje. Nad krvavými bitvami přemítá, padlí bojovníci děsí jeho zrak, hrdinové umučení hladem a žízní ve strašných klecích pomstychtivě ruce vztahují. Občas sebou trhne, když v lese šiška spadne a poslední mlhavou poznámku pradávného proroctví si připomíná, že jednoho dne pozná, jak jezinky trpaslíky mučily a co značí :”Šiška borová nebo smrková, někdy sobě se rovná.” Zatím ještě přežívá. Ale už tuší, že jeho čas nadešel a Dark Elf čeká na svůj konec. Neví, kdo bude tím mocným hrdinou, co jej zničí, to zůstává tajemstvím. Ale můžeš jím být i Ty.

 

Autor: Riwha Titokowara

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nie

(Stano, 10. 12. 2007 15:28)

Toto nie je opičenie sa po Tolkienovi, tým sa dáva POCTA Tolkienovi.

Poor Tolkien

(Harkin, 2. 11. 2007 20:44)

Sice je to dobre literarne ztvarnene, ale vadi mi, ze jsi tam pouzil Trpasluj, stejne jako mi to vadi na darkelfovi, ze se jen opici po Tolkienovi...

Taky dobrá :)

(Hádes, 24. 8. 2007 12:50)

Taky moc pěkná povídka, doufám že budou přibývat. :)