Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Stínová hra

1. 2. 2008

Stínová hra

 

 

Temnou chodbou v hradě Sil´ak, pomalu, rytmicky kráčela vysoká postava se sněhově bílými vlasy, skrz které se vypínaly jako dvě věže, špičaté uši. Tiché klapání od kovaných bot doprovázel zvuk černé hůlky, kterou si pán Alhalek při chůzi pomáhal, i když byla zjevně jen na okrasu. Jeho postava pod černým plátěným brněním nabývala pro smrtelníky hrozivě krásný tvar. A jeho snědý bezvýrazný obličej to jen podtrhoval.

   Když došel na konec chabě osvětlené chodby z kamene, k těžkým dveřím z entího dřeva, počkal než k němu do cupitá malá tmavě zelená postavička s ještě špičatějšíma ušima.

  Malý skřet v prostém koženém hadru hlasitě oddechoval: „Můj pane, Pán Tir´aš si přeje být celý den nerušen, věnuje se důležité činnosti a já...,“ ani nedopověděl když mu Alhalek tvrdě a přísně skočil do řeči, dávajíc při tom najevo svou nadřazenost.

   „Pak mám pro něj činnost ještě důležitější a je v jeho ji od mě vyslechnout.“ Ani se na třesoucího se skřeta nepodíval a rozrazil dveře. Pomalým krokem, který předvedl již na většině chodeb tohoto hradu, vstoupil dovnitř. Pokoj, ve kterém se ocitl, byl skromně vyzdoben. Holé kamenné stěny sem tam zdobil rudý nebo černý závěs, na zemi byly neuspořádaně rozházené koberce, po stole a v malých poličkách se válely pergameny, lahve od vína a nedojedené zbytky jídel.

   Alhalek místnost přejel očima a zamířil k závěsu, který odděloval tuto místnost od jiné, od ložnice. Ta byla vyzdobena stejně stroze jako pracovna, ale na velkém kamenném stupínku zde stála ohromná postel. Na ní ležel pán Tir´aš a na něm krásná lidská otrokyně oděna do černé kůže a kovových pout, včetně pěkného stříbrného obojku. Z obou se proudem řinul pot. Alhalek nedal na svém beztvárném obličeji nic znát a přistoupil k loži. Pán Tir´aš se také nedal vyvést z míry a pokračoval ve své činnosti, dokud nebyl z prací hotov, pak mladou otrokyni vzal a odstrčil na zem jako by to byl kus hadru(což otroci temných elfů jsou). Poté se posadil, natáhl na sebe kalhoty, spletl si zpocené bílé vlasy do copu a začal si prohlížet Alhaleka. Po chvíli, která se oběma zdála delší než by bylo vhod, pobídl Pán Tir´aš svého hosta aby s ním odešel do jeho pracovny.

   Ani se nepokusil zakrýt nepořádek panující všude po místnosti a jen přisunul dvě křesla blíže k mohutnému stolu. Hbitým pohybem ruky smetl věci ze stolu a odněkud vyndal dva zlaté pohárky, do obou nalil víno. Alhalek stále neměnil svůj výraz, což i značně zkušeného Tir´aše znervózňovalo, možná ještě více, než že jeho nezvaný host byl jeden z Poslů, „nových“ Poslů. Samozřejmě že Tir´aš, na rozdíl od většiny smrtelných obyvatel světa věděl, že tito „noví“ Poslové, jak jim začali smrtelníci říkat, jsou jen nové elitní válečné skupiny Temného elfa, Šahůzové.

   „Dark Elf s tebou není spokojen Tir´aši,“ řekl Alhalek s notnou dávkou nadřazenosti v hlase.

   Pán chvíli střebával tu novinu, o které samozřejmě dávno věděl a když ze sebe nic nevypravil Alhalek pokračoval:

   „Naše expanze, zde na jihu ustala což se velkému Dark Elfovi nelíbí. Lidští panovníci z okolních zemích beztrestně plení skřetí osady a už několikátý úplněk obléhají Zemi stínů, tvou sídelní zemi,“ Tir´aš vycítil v poslově řeči dávku hněvu a výčitek, snad i neskrývaného výsměšku.

   „To já všechno vím, ale okolní země jsou nepoddajné, nepodrobili jsme si je předtím, nepodrobíme si je ani teď. Dark Elf by měl řídit svou expanzi na poddanější země a ne sem, kde pod našimi útoky ještě roste sebevědomí těch…, těch odporných lidí:“ Pán jako jeden ze „starých“ Poslů, Shehézů, opovrhoval svými mladšími kolegy, kteří je měli časem jistě nahradit, ale dokud tu byl on a celá šlechta „starých“ Poslů, dával svoji nadřazenost najevo.

   „Velký Dark Elf si myslí, že chyba je u tebe, ó pane Tir´aši,“ řekl Alhalek s notnou dávkou pobavení v hlase, „proto se ti rozhodl poskytnout pomoc. Posílá ti své nové Šahůzi, aby pomohli tvému poslání. Našeho pána nebaví neustále slýchat o neúspěších ze Zemí králů.“

   „Pokud mi sám velký Dark Elf pošle tyto bojovníky, nemůžeme než zvítězit.“ Uvnitř Tir´aše to vřelo: víc těhle novejch namyšlenejch blbů? Tady? V Zemi stínů?  To pro něj nevypadalo dobře.

   Alhalek pokračoval: „Samozřejmě budou pod tvým přímím velením, ale neseš plnou zodpovědnost za následující akt.“ To Tir´ašovi na sebejistotě nepřidalo.

   Alhalek se zvedl a svým tradičním pomalým krokem odkráčel ke dveřím. Zde se krátce zastavil a otočil: „Temnota tě provázej, pane Tir´aši,“ řekl s malým úsměvem, který Pána vylekal.

 

   Už zase bylo chladné podzimní ráno, slunce ještě ani nevyšlo. Pán Tir´aš seděl u okna a přemýšlel nad tím rychlým během událostí. Věděl, že když neuspěje tak ho s největší pravděpodobností čeká osud horší než smrt. A celou tu dubu ho budou znervózňovat ti „noví“    Poslové. Nevětší elita mezi temnými elfy. Od brány slyšel troubení, příjezd nových hostů.                 Tak, a máme to tady.

   Pán dopil svůj pohár vína a pomalým krokem se vydal prostorným hradem na nádvoří. Nespěchal, neměl kam a chtěl dopřát svým novým hostům dusivou atmosféru Popelavých hor, které obepínaly celou Zemi stínů. Tato nehostinná pustina, větší než oko elfa dohlédne, byla plná skřetích a skurutích líhní, které nyní musely pracovat jako nikdy dřív. Nová válka sebou nesla hlad po živé síle a skřetí živá síla již nyní převyšovala sílu nepřítele. Okolo hradu se rozkládala ležení armád jeho bratrů, temných elfů a lidských spojenců z jižních zemí.

   Pán Tir´aš došel ke trojici jezdců, kteří na něj čekaly a začaly již projevovat své známky netrpělivosti. Jsou ještě mladí, vycvičení, ale nezkušení  pomyslel si Pán. Zastavil se pět kroků před nimi a začal si je prohlížet, vypadali jako on, jako „staří“, ale vevnitř byli mnohem silnější, mnohem smrtelnější. Zaťal pravou pěst, přiložil k srdci a hned vmrštil celou ruku do vzduchu na pozdrav, pěst pevně zaťatou: „Měsíc, nechť osvítí vaše činy, bratři,“ pozdravil Pán.

   „I ty buď pozdraven, Pane Tir´aši, Shehézi, Posle Dark Elfa v Zemi stínů,“ zarecitovali všichni tři celý a nejformálnější pozdrav, který se k hodnosti Pána hodil.

   Pán Tir´aš je pobídl, aby šli za ním. Opět se vydal svým nikam nespěchajícím krokem do svých komnat. Tři mladí Poslové, všichni s bělostnými vlasy, snědou kůží a koženým brněním(které tak precizně ukrývalo kroužkovou košili), kráčeli mlčky za ním. Tir´aš je vedl co nejdelší cestou, doufal že je tím ještě více rozhodí, snad nějak na bojišti dokážu, že tihle noví jsou jen neschopní pitomci,  spřádal mimo jiné ve své mysli Pán Tir´aš. Avšak jeho očekávání se nedostavila, noví Poslové již zřejmě tušili oč zde jde a tak nedávali nic najevo. Jejich cesta ke komnatám vládce Země stínů se tím značně urychlila.

   Tir´ašova pracovna byla teď mnohem pohlednější. Na kamenných zdech vyselo více rudých a černých závěsů, nepořádek a vše nepotřebné haraburdí už nebylo nikde k vidění, i stůl a skříně chyběly. Zato na zemi se rozprostíral rudo rudý koberec, se zlatými okraji. Na něm byli čtyři černé polštářky, po jejichž bocích stály dvě svíčky. Tir´aš se posadil a tři Poslové proti němu. Až teď si všiml, že „noví“ Poslové jsou ověnčeni nejrůznějšími řetízky a náramky, zřejmě magickými. Jeden byl potetovaný a druhý měl dokonce malé železo v uchu. Pán nechápal, proč elitní jednotky jeho druhu přejímají tak pokleslý zvyk od lidských žen. Jedna se zrovna objevila ve dveřích, opět ve slušivém koženém oblečku a stříbrném obojku, tentokrát bez řetězů. Došla k čtveřici sedící na polštářcích a před každého z temných elfů položila malý dřevěný kalíšek naplněný vínem temných elfů, giradiášem. Když lidská otrokyně odešla všichni si lehce usrkli vína(víno temných elfů se používá mezi lidmi jako účinného jedu,na temné elfy má ve větším množství také neblahé účinky).

   „Proč si zde vydržuješ lidské otroky?“ zeptal se jeden z mladých poslů. Pána ta otázka opravdu překvapila a chvíli se rozmýšlel.

   „Líbí se mi jejich kůže, je krásně světlá, ale není tak vybledlá jako u elfů.“

   „Hm.., ale proč zrovna lidské ženy?“ tázal se dál mladík.

   „Protože, nejsem elfské prase, abych se prznil s nějakými nechutnostmi, ale vám rád připravím pár trpaslic,“ Tir´aš dal do svých slov nejvíce výsměchu co mohl a mladé posly tím trochu překvapil a sebe uspokojil. Jeden z nich vyprázdnil celý svůj pohárek: „Myslím, že máme důležitější věci k projednávání než pouhopouhé tlachání o skřetím žrádle.“ Pán sice dával občas předhazovat otroky skřetům jako potravu, ale svůj harém by si takto spožírat rozhodně nenechal, navíc ho překvapilo jak to jeho mladý bratr řekl. S takovou nezabarveností a nezaujatostí v hlase se mezi temnými elfy setkával málokdy. Na způsob mluvy si jako každý Posel Dark Elfa potrpěl, ale tihle „noví“ jsou zřejmě jen bojovníky, slepými, poslouchajícími rozkazy bez nějakých hlubších myšlenek, teď už nepochyboval o nové „elitě“ mezi svými bratry.

   „Prorazit obležení Země stínů nebude problém, problém bude až následné dobývání lidských zemí,“ řekl jeden z poslů, „proto jsme tu my, abychom pomocí naší magie uspěli, kde ty jsi selhal,“ ani výsměch v hlase! Ó Měsíci jak snadné to bude, radoval se v duchu Pán.

   „No prosím pánové, rád se přiučím,“ řekl posměšně Pán Tir´aš.

 

 

    Ti mladý spratkové nejsou tak špatní, když dojde na boj a kouzla,  Musel si v duchu připustit Pán Tir´aš, nyní vládce nejen Země stínů, ale i většiny okolních zemí, podrobených díky umu Šahůzů, „nových“ Poslů. Nyní se rozhodl skoncovat s prchlými lidskými armádami a šlechtici zde, u Jezera divochů. Spratky už nepotřeboval, nadcházejícím vítězstvím smete pochybnosti o sobě a stane se opět váženým. Jeho snědá tvář vyloudila záludný úsměv. Nyní, zde u hraniční výspy Zemí králů se připravoval na výstup k moci a slávě. Armády nepřátel byly v menšině a navíc pod vedením nějakého Jezerního lorda. U Měsíce, ten kdo si dá takovéto jméno je i na člověka naprostý hlupák,  jediná věc, která ho ve spojitosti s Jezerním lordem, vládcem Jezera divochů, napadla. Když nad tím, ale přemýšlel, musel si podobně vyložit i jméno, kterým se oslovoval největší mág na světě, Dark Elf, jméno které nebylo ani temno elfského původu, ale bylo z nějakého mrtvého, a pro něj samotného, primitivního jazyka. Ale ani on ani nikdo jiný to nemohl kritizovat, a proč také, když Dark Elf je nejmocnější kouzelník, to už i jeho zajímaly důležitější věci. Například nadcházející bitva. Jeho tisíce bratrů, temných elfů, a špinavých skřetů stály připraveny před lesem obepínajícím Jezero divochů a čekaly na nepřítele, který se k nim blížil. Lidská armáda neměla kam prchnout, všude kolem nich byla poušť. Cítil to, cítil přicházející vítězství, nedočkavostí ho zamrazilo, protáhl si pravou ruku, se kterou kouzlil a celý natěšený čekal na bitvu.

   Věděl, že neexistuje možnost prohry. Jeho národ, byl jeden, celá rasa pod jediným a nejmocnějším vůdcem, Dark Elfem, neznala prohru, možná malé porážky, ale vždy byli nejsilnější, spolu proti rozhádanému světu. Chtěl to předvést i zde, daleko v pustině.

   Už se objevily první pluky lidských armád. Vlajkonoši drželi všechny vlajky Zemí králů, Pán ani nevěděl kolik lidí sem prchlo, ale určitě většina, protože v samotných zemích jich pobili jen pár tisíc a další tisíce byli odvlečeny do Země stínů.

   Pán Tir´aš se dlouho nerozmýšlel a rozhodl se hrát za „bílé“(i když to temní elfové nepřipouštějí, převzali od lidí šachy), táhl dopředu hned několika skupinami skřetů. „Černí“ táhli všemi pěšími silami co měli a chystali se ke střeleckým útokům z boků. Než, ale zaujali pozice už se proti nim hnala jízda vrrků napravo a jízda temných elfů nalevo. Většina začala panikařit a z bočních skupin oštěpařů se začali trhat malé kusy, které se pokoušely bránit lučištníky. Skřeti byli ve svém masakru nemilosrdní. Celou dobu co hnili a čekali v Zemi stínů zažívali poslední oběhy samé hostiny. A i teď si chtěli dopřát pořádnou hostinu, na rozdíl od lidských vojáků, kteří začali houfně prchat, velitelé byly už dávno pryč. Tir´aš se o ně nestaral a tak se starali skřeti. Pronásledovali zbabělce do hlubin lesa s rykem, nahánějícím hrůzu snad i temným elfů, kteří krom jízdy stáli vyrovnáni okolo svého Posla. Ryk postupně zanikal, pro Pána šťastné znamení, skřeti se pasou. Jeho jízda mezitím rozehnala lučištníky a vrrci se také někam vytratili.

   Opojen vůní vítězství si skoro pozdě temní elfové všimli jízdy hlasitě se valící z východu. Temní elfové se stačili dát dohromady a postavily jezdcům ohradu oštěpů. Jezdci, převážně ze Země koní, začali obkličovat vojsko temných elfů. Na severu narazili na tvrdý odpor jízdy temných elfů a na jihu se přičinil magií Pán Tir´aš, který okamžitě poslal pro nenažrané skřety. Z lesů, ale nikdo stále nevycházel, místo toho se mu dostalo překvapení ze západu, přímo do zad.

   Hobití tisícová armáda spořádaně postupovala k temným elfům. Lidé zřejmě doufali, že těmi to dvěma nepředpokládanými útoky zlomí odhodlání temných elfů, ale ti se zlomit nedají, určitě ne teď. Jízda temných elfů vyrazila přímo proti hobitům. Ti s oštěpy, halapartnami, cepy a malými mečíky neměli moc šancí vzdorovat elitní jízdě Posla Dark Elfa. Pěchota zatím ustupovala před lidskou jízdou zpět. Pán Tir´aš se necítil v šachu, pořád má šanci změnit tuto trapnou situaci ve svůj prospěch, jen co dorazí skřeti. Z lesa opravdu vyrazila nevídaná armáda odhodlána pomoci svým druhům, avšak lidským a hobitím. Pán si ani nepředstavoval co se stalo s jeho výpěstky a zavelel ústup. Odvahu lidských útočníku proměňovala kouzla temných elfů ve smrt, ale ani to nestačilo na změnu vývoje bitvy. Masakr jízdy temných elfů zastavily elixíry alchymistů a hobití armáda se opět vzorně uspořádala a pokračovala se svým pištivým křikem kupředu co jim chlupaté nožičky stačily. Pánu Tir´ašovi se v tu chvíli dralo na jazyk spousta slov, ale na žádné neměl čas ho vyslovit. Vyvolal dva smrtící démony a zavelel konečný ústup. Armáda temných elfů hnala k Zemi stínů zatímco se lidská a hobití armáda prala s démony. Jistě zvítězí, ale to už budou temní elfové zpět ve své zemi.

   Celou cestu zpět Tir´aš přemýšlel o svém velikém nezdaru. Na možnost, že by hobití armáda vytáhla na pomoc lidem nikdy nepomyslel, nikdy se nedostal za území Železné věže, a teď ho ti malí odporní pololidé na hlavu porazily. Už, ale v mysli přemýšlel o svém příštím tahu.

 

 

   Celý horlivý vlétl do svých komnat, okamžitě chtěl vidět ty tři nové Posli, aby jim vyložil svůj nový plán a pomstil tak svou potupu. Zarazil se uprostřed kroku a civěl na osobu za svým stolem. Z transu a překvapení se rychle probral a poklekl. U stolu seděl samotný Dark Elf a okolo něj jeho noví Poslové. Všichni s „mrtvým“ výrazem ve tvářích.

   „Můj pane, vím že jsem zklamal, ale dej mi druhou šanci, už vím jak porazit ty lidské ubožáky, potřebuji jen novou armádu a celá Země králů bude tvá, ó mocný Dark Elfe,“ Tir´aš se do svých slov snažil dát co nejvíc pokory.

   „Smrtelníci mají moudro: Jen málo lidí dává druhou šanci, proto využij té první. A ty už jsi jich promrhal více než dost, Tir´ašku,“ řekl Dark Elf hlasem postrádající jakékoliv emoce. Toho se Pán děsil. Vyděsila ho také krev na jeho levé ruce a teprve teď si všiml zakrvavené dýky položené na stole. Pomalu se obrátil ke dveřím své ložnice. Tam na zemi leželi jeho děvčata zmasakrovaná jak by to nedokázal žádný skřet. Pánovi se sevřelo hrdlo, jeho nejlepší otrokyně, celý harém byl pryč. Teď ho, ale stejně více děsila představa co Dark Elf provede   s ním.

   „Víš, Tir´ašku, jsme svým způsobem bratři. Jsme nadřazená rasa nade všemi ostatními co jich na světě je. Jsme vládci noci, páni z Měsíce a hvězd. A jako takoví si nemůžeme dovolit prohrávat s podružnými rasami, jako jsou hobité. A protože jsme bratři nemůžeme se zabíjet jak ti smrtelní barbaři. Proto ti udělím stejně hrozný trest.“

   V Tir´ašovi to hrklo, nikdy ve svém životě si nepředstavoval, že ho někdy Dark Elf potrestá, jen že ho za jeho činy odmění. Dark elf pomalu vstal, jeho černá plátová zbroj ani nevrzla. Odhrnul si své dlouhé bílé vlasy a napřáhl k Pánovi ruku. Pomalu odříkával slova dávno řečená, slova dávno zapomenutá, slova jenž pro smrtelníky byly stejně děsivá jak smrt. Kouzlo, které Dark Elf tvořil, ale nemělo přinést smrt. Mělo potrestat.

   V místnosti se krátce zablesklo a Tir´aš zjistil, že žije. Počáteční nával radosti okamžitě utnul pohledem na své tělo. Nepatřilo jemu, nebylo jeho. Bylo to skřetí tělo, tělo černého skřeta. Slýchával o černých skřetech a až teď věděl, že nejsou výmysl. On, Posel Dark Elfa byl nyní ubohým skřetem, nepatřil ani do hierarchie temných elfů, byl nic.

   Z Dark Elfových úst se prodral studený smích, největší z temných elfů se zjevně bavil nad osudem Pána Země stínů.

   „Je to trochu ironie, ty jenž jsi mi tak pomohl, jsi teď potrestán za to, co jsem sám chtěl.“ Tir´aš, pořád ještě s hrůzou v očích, ani nechápal co mu Dark Elf právě říká.

   „Potřeboval jsem důkaz o slabosti mé staré šlechty, Shehézů, Poslů. Mysleli jste, že vaše větší práva, větší armády pozvednou vaši moc na úkor mé? Kdepak, můj bratře, moji Šahůzové zařídili aby uniklo co nejvíce lidských bojovníků a nepřímo donutili hobity k útoku a zařídili tak tvou potupnou porážku. Ty a několik dalších budete sloužit jako příklad úpadku Starých Poslů! A vedoucí místo v mých armádách zaujmou mí mladí Šahůzové, Poslové, kdežto ty a zbytek tobě podobných budeš sloužit jen jako skřet. Malý, smradlavý skřet.“

   Zatímco se Dark Elf ledově smál, Tir´aš ze sebe vydal řev, který byl tak blízký skřetům – hněv a úzkost, slabost a poddanost.

 

 

 

 

Autor: Lord Lister

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář