Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Pampeliška

2. 12. 2007

Pampeliška

…a potom přišli a nepomohlo nic. Rozsévali smrt železem a ohněm a on na návsi, na černém koni, se na to díval a usmíval se …

-         Kronika Linská

Daergaelvovy skutky

 

Lynn Ulmat Aevien se dral nahoru, co nejdál a co nejvýše od potoka. Krvácející prsty s utrhanými nehty se jen stěží zachytávaly kořenů a nohy v prodřených škorních podklouzávaly na strmém svahu, mokrém od nedávné průtrže. Důstojné ticho lesa bylo rušeno pravidelnými chrčivými výdechy a cinkáním zbroje. I přes vyčerpání a nesnadný terén se však nezastavoval. Vždy, kdy se ho zmocnila rezignace, vzpomněl si na bitvu a strach mu vehnal do paží a nohou další síly.

Po dlouhé době se vyškrábal až na vrchol srázu. Za úzkým pásem vysoké trávy tam začínalo pole. Poznal to podle toho, jak v mírném vánku šustila stébla pšenice, neviděl nic. Byla tma a navíc měl oči plné štiplavých kapek potu – ohořelé obočí je nedokázalo zadržovat. Elf se svalil na záda a těžce oddechoval. V bezpečí. Tady už snad bude v bezpečí. Pokusil se nahmatat nůž v pouzdru u opasku, ale nebyl tam. Ztratil ho. Ne, neztratil – dal si ho do boty, právě aby ho neztratil. Namáhavě se posadil, vytáhl dýku z boty a převrátil se zpět na záda. Na to, aby se lopotil s přezkami a sponami byl příliš vyčerpaný. Nožem, který byl naštěstí velmi ostrý, začal řezat řemeny kyrysu.

Boje začaly mnohem dříve než velitelé očekávali. Doufali, že se ostrým pochodem dostanou alespoň na dohled prokletému kruhovému pohoří, v níž měl nepřítel svou pevnost, ale nakonec byli nuceni přijmout boj už u Ďáblových pecí. Poslal proti nim armádu. Ne své vojsko, na to byl ještě čas. Postavily se jim legie námezdných barbarů v jeho žoldu.

Na práci jim svítily ohně a na hlavy pršel sopečný popel. Střetnutí bylo strašné. Útočníky, vlnu po vlně, smetávaly smrtelně přesné salvy elfích lučištníků, leč nezdálo se, že by jich ubývalo. Přední oddíly se semkly a nastavily berserkům štíty a hroty kopí, přesto byly rozprášeny. Druhý sled barbary za cenu děsivých ztrát zadržel, avšak bitva už byla tou dobou prohraná. Sotva třetina těch, co ráno stanuli v poli, ho večer opustila po svých. Zbytky bývalého vojska se s ostudou stáhly.

Lynn dořezal poslední řemen a odsunul stranou hrudní plát. Hned se mu lépe dýchalo. Zbýval osníř, prošívanice, tunika a plášť. Až teď si uvědomil tíhu, kterou nesl a pulzující bolest ve svalech. Strach mu musel dát křídla. Veškeré oblečení měl promočené, jak se brodil potokem, plášť byl jako z olova. Pomalu se soukal z osníře a kroužky tiše cinkaly. Nebál se, byl v bezpečí. Zbývaly nekovové součásti výstroje – prošívanice, mokrá a tudíž odporně páchnoucí, tunika, škorně a onuce. Vše rozvěsil na nízko rostoucí větve nejbližšího stromu a nahý ulehl na plášť. Jeho vlhkost ho nepříjemně štípala do kůže, ale v porovnání s nedávnými prožitky to nebylo nic. Spánek na sebe nenechal dlouho čekat.

Druhé tažení bylo ještě horší, navzdory důkladným přípravám. Poučeni předchozím nezdarem vyrazili elfové lépe vyzbrojeni a ve větším počtu. Vojsko bylo navíc doplněno spojenci a šiky žoldáků, předchozí velitelé byli nahrazeni novými, vybavenými moderními taktikami boje. Přesto to bylo marné.

Zpočátku se však dařilo. Barbaři, zhouba první výpravy, byli tentokrát při minimálních ztrátách poraženi a zahnáni a armáda rychle vyrazila podél pohoří Cug el Athol. Přešlo Planinu zmaru, kde se v půdě bělaly kosti moriagorských, skrz spáleniště Dračí spouště zamířilo na jih a u opuštěného barbarského tábořiště se mu konečně naskytl pohled na mocné hory, tyčící se jako prstenec okolo země nepřítele. A tehdy, spící elf se neklidně zavrtěl, když se mu onen den vrátil ve snu, také poprvé spatřili jeho prapory.

Lynn se s trhnutím probudil. Co to slyšel? Kroky? Řev? Zvuk meče vytahovaného z pochvy? Srdce mi bilo jako na poplach. Ne, utřel si z čela studený pot, nic takového. Pšenice šustí, na stromě houká sova a dole pod srázem šumí potok. Pořád je noc, ale den se blíží. Plášť už byl skoro suchý. Elfovi se znovu zavřely oči.

Měl mnoho jmen. Elfové mu říkali Feinde, trpaslíci Elenfel, skuruti a skřeti svorně Oorlog. Jen lidé ho ve svém jazyce neoznačili slovem ‚nepřítel‘, nýbrž ho pojmenovali Daergaelv, což popudilo temné elfy. Dokonce natolik, že, snad aby tomu pojmenování dostáli, se odvrátili a přidali se na jeho stranu. Byla to škoda, málokdo byl horším nepřítelem než oni a výprava to brzy pocítila. Temní proti nim stanuli pod černými praporci s oranžovým okem, vedeni děsivým jezdcem v černém, bohatě zdobeném brnění. Aenvoi, šeptali si bázlivě elfové, Feindův Posel, kterému nepřítel propůjčil část své moci. Byli mocní v boji a ještě mocnější v magii. Na hlavy elfů a jejich spojenců se spustil ohnivý déšť a obrněná temná masa vyrazila do útoku. Když temní bez zjevné námahy zadupali čelní oddíly do země a o chvíli později sám Aenvoi vlastním mečem přeťal žerď velitelského praporce, dozrálo v Lynnovi životní rozhodnutí. Otočil se a rozběhl se, co mu síly stačily.

„Vstávej.“

Lynn nechápavě zamžoural.

„Vstávej.“

Hlas byl klidný, leč nesmlouvavý.

„Vstávej.“

Už byl den, elfa hřály sluneční paprsky. Vzpomněl si, že je nahý, ale bylo mu to jedno. Celým jeho tělem tepala tupá bolest.

„Vstávej.“

„Nemůžu,“ zaúpěl.

„Nemáš běhat v tomhle,“ ozvalo se kovové cinknutí, jak neznámý ťukl nohou do odloženého kyrysu. „A v tomhle,“ zachrastily kroužky osníře rozhrabovaného patou. Cvičené ucho by poznalo, že je na botě ostruha.

„To bych neměl,“ souhlasil Lynn. „Už nikdy nepoběžím ve zbroji,“ ujistil neznámého.

„To si buď jistý.“ V hlasu bylo slyšet pobavení. Lynn konečně rozevřel víčka, ale uviděl jen tmavou siluetu. Neznámý se postavil proti slunci.

„Kdo jsi?“ zeptal se elf nejistě.

„Mám mnoho jmen,“ zněla odpověď.

„To není možné,“ zaúpěl Lynn. „To nemůžeš být ty. To se nestává!“

„A proč by ne?“ zeptal se Feinde a pohodlně se posadil vedle ležícího elfa. Teď mu konečně bylo vidět do bledé tváře orámované hladkými černými vlasy.

„Tohle se prostě nestává,“ zopakoval Lynn, ale hned přešel k tématu, které ho pálilo mnohem více: „Jak dopadla bitva?“

Feindeho rty se zkroutily do krutého úsměšku: „Dobře.“

„Dobře pro koho?“ nedal se Lynn.

„Aha,“ řekl Ten, který má mnoho jmen. „Dobře pro mé soupeře.“

„Chceš říct…?“

„‘Že jsme tě porazili‘?“ dokončil za něj Daergaelv. „Ne, ne tak docela. Zaprvé jsem tady, živý a zdravý a nedaleko mám korouhev jízdy, která by bohatě stačila na rozprášení celého toho slavného vojska. Zanedlouho zemřeš, takže věz, že ten, lépe řečeno ta, která vedla mé vojsko, byla jedna. Ve zmíněné korouhvi jich je dvě stě. Ale zpět k tématu. Zadruhé,“ jeho zlomyslný úsměv se rozšířil, „už není žádné ‚jsme‘. Utekl jsi. Dezertér vítězné strany. Jak politováníhodné.“

„Vítězné…“

„Trpaslíci,“ pokrčil Feinde rameny. „Křičeli to svoje ‚Elenfel krig tot!‘ a vrhli se na mé vojsko jako přílivová vlna. Nevěřil jsem vlastním očím, když zabili Arathu. Bude mi chybět. Od té chvíle se převrátilo štěstí na vaši… tedy jejich stranu a nakonec jsem musel zavelet k ústupu.“

„Takže…?“

„Tohle bude poslední téměř nevyřčená otázka, na kterou ti odpovím. Ne. Armáda potáhne dál a až se dostane dostatečně blízko nebo až mě to celé omrzí, nedám jí šanci.“

„A jak…?“

„Už ne,“ zavrtěl Feinde hlavou. „Už žádné otázky. Užij si zbytek dnešku, elfe.“

Daergaelv utrhl osamoceně rostoucí pampelišku a se zlomyslným zahihňáním ji hodil vedle Lynna. Poté vstal, oprášil si oděv a vykročil mezi pšeničné klasy. Lynn nezaváhal, sáhl po noži, napřáhl ruku… kdesi v poli cvakl samostříl a elfovým předloktím projel černě opeřený šíp.

„Vida, elfíček už je vzhůru,“ poznamenal voják, když se Lynn se zoufalým křikem probudil.

„Hleďme,“ řekl nevzrušeně druhý.

„Na to ani nemysli, elfíčku,“ štěkl první ozbrojenec na Lynna, který se právě snažil vstát, a opřel mu špičku svého kopí o hrudní kost.

„Kdo jste?“ vytřeštil elf oči.

„Co asi?“ ušklíbl se druhý voják. „Trestný komando. Hledáme dezertéry. A našli sme. Máš to?“ křikl na třetího muže.

„Mám,“ přikývl oslovený a naposledy zkontroloval smyčku, kterou doteď vázal na konopném laně.

„To ale… to ale…“ zakoktal Lynn, ale to už ho vojáci zvedli ze země a vlekli pod nejbližší strom. Elf se po nočním běhu nedokázal bránit.

„Sušíš si botky, elfíčku?“ zachechtal se ten s kopím a ukázal na Lynnovu výstroj zavěšenou na větvích.

„Taky potřebuješ usušit,“ poznamenal třetí muž a pozvedl lano.

„Tak, tak, pověsíme tě hned vedle těch bot,“ zašeptal mu do ucha voják s kopím.

Lynn se prudce zazmítal, ale nebylo mu to nic platné. Muž s lanem mu přehodil smyčku přes hlavu, utáhl ji a voják s kopím udeřil Lynna pěstí do žaludku. Elf se ohnul, zakašlal a upadl. Trestné komando nelenilo. Voják rychle přehodil lano přes silnou větev a všichni tři zabrali. Lynn se s děsivým zachrčením vznesl do vzduchu.

„Krásně tančí, co?“

„Nádherně.“

Lynn se houpal na laně, kopal nohama, a rukama se marně snažil uvolnit smyčku, která mu svírala hrdlo. Trvalo to dlouho.

Lynn Ulmat Aevien umíral. Než se mu zatemněl zrak, stočily se jeho oči k plášti, hledajíce pampelišku. Ne, to se prostě nestává. Poslední myšlenka. Poslední pohled. Malé žluté slunce, neutržené a silné, rostoucí vzhůru ke svému vzoru na nebi.

 

Stierlitz

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Stierlitz, 16. 12. 2007 16:54)

Hádes: mně taky :-D Ale je asi moc krátká :-)

Pěkné

(Hádes, 5. 12. 2007 16:19)

Hezká povídka, líbila se mi víc, než jedna z vítězných.