Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Když na Darkelfa padne splín…

15. 4. 2008

Když na Darkelfa padne splín…

 

V krbu pomalu hořela tři malá polena a oheň si pravidelně popraskával. Světlo z plamenů tančilo po okolních stěnách a skrz svícny a různé podivné a ještě podivnější předměty na nich trénovalo vysoce profesionální stínohru. Bystrý pozorovatel se mohl dozvědět, kde leží pochován lord Ruplig i se svými legendárními poklady, zjistit příští čísla v tahu trpasličí loterie zLoto nebo, kdyby postupoval přesně podle stínových pokynů, mohl sestrojit funkční rádio i s bambulkou na anténce. Naneštěstí pro momentální civilizaci se žádný bystrý pozorovatel stínohrou nezabýval. Vlastně.. v místnosti byl pouze jeden člověk a ten seděl ve vysokém čalouněném křesle se slonovinovými opěradly a s hlavou podepřenou tupě zíral do plamenů. Tedy člověk… Přes dva metry vysoký, temná pleť, nepřirozeně zakřivené nehty, špičaté uši s chloupky a démonické oči, které dávaly napovídat, že v nich často sídlil rudý svit. Teď však byly trochu vybledlé, jakoby unavené. Mocný Darkelf, Král světa, Pán všech životů, nejmocnější bytost světa... měl depresi. Seděl tu bez hnutí už několik hodin, jen občas, když  se světlo z krbu začalo ztrácet, zavadil myšlenkou o zásobník dřeva a připravená polena se pomalu vzduchem přemístila na místo svého posledního působiště. Jeho věrní sluhové, mocní a obávaní Poslové, si o svého pána dělali opravdu velké starosti. Jeden z nich (Poslové neměli jména, jen kódové označení – tento se nazýval 2B-4) se před hodinou pokusil vstoupit do místnosti. Aniž by si ho snad Darkelf všiml – nebo to aslepoň nedal najevo – pouhou myšlenkou zkomprimoval Poslovu tělesnou formu do tvaru polínka… a přiložil ho. Zbylí Poslové se po této události začali o svého pána opravdu bát, ale – jelikož se přecejen o sebe báli víc – pomalým krokem se potichu vytratili daleko od dveří Darkelfovy pracovny. Skupina Poslů, jejichž kódové označení začínalo znaky 3P-, dostala spásný nápad a teď velmi krutým mučením ve sklepeních citadely trápila několik starých trpaslíků. Těžko uvěřit, jak hlasitě dokáže trpaslík vyvádět, když před jeho očima neopatrně trousíte zlaté mince z kapes do lávy a ještě to doprovázíte zvoláním: „Jejda, to jsem ale nešika! Ale co, vždyť je to jen pár drobných…“ Poslové to mysleli dobře, chtěli svého pána povzbudit, ale nemohli tušit, že si Darkelf nechal svou pracovnu kouzlem odstínit od hluku, aby měl klid. Takže když trpaslíci chrchlajíce pěnu a se zornicemi na opačné straně očí postupně upadali do bezvědomí, zklamaní svého díla zanechali. Většina Poslů, obávaných, nelítostných a krvežíznivých zprostředkovatelů Darkelfovi vůle, teď seděla v tichosti zkroušená v hlavní poradní místnosti. Někteří bezhlesně vzlykali, nepravidelně se ozývalo jen pleskání slz o dlažbu na podlaze a občasné zasmrkání. Když se vám zhroutí největší jistota vašeho života, je to smutná situace…

   Vtom se rozrazily dveře a dovnitř vešel Darkelf - tak jak ho znali. Rudý svit v očích, vlající plášť (dělaný na zakázku, aby pán světa nemusel kouzlem tvořit vítr a neustále se tím zabývat), těžká zbroj zdobená ornamenty, ruka položená na jílci meče. Někteří (ti nejubrečenější) Poslové začali slabě jásat. Darkelf si pohybem ruky sjednal klid, jak bylo jeho zvykem. Ve skutečnosti byl pohyb ruky pouze pro efekt, myšlenkou totiž sebral všem Poslům řeč – nerad býval přerušován… „Moji poddaní, rozhodl jsem se, že zítra vyrážíme s armádou na tažení – vyženeme smradlavé skuruty z Kemen An Rinu a rovněž i jejich namyšlené lidské sousedy z Větrného Dvorce, nikoho neušetříme, jako za starých časů!“ Ke stropu se zvedl mrak rukou a zbraní, někteří Poslové radostí skákali, jiní plakali štěstím – vše ovšem bezhlesně - Darkelf ještě hodlal mluvit. „Vím, že posledních pár dní jsem nebyl zcela ve své kůži,“ dodával Král všeho, „nicméně.. jsem zpátky! Zítra s sebou vezměte i polní mučírnu, bude to, jako vždy,  ve velkém stylu..“ Jak se Pán světa na podpátku otočil a dveře se za ním zabouchly, všem Poslům se naráz vrátil hlas. Mnoho z nich šlo spát s bolestí hlavy a s přechodnou nedosléchavostí…

   Darkelf navenek klidně kráčel chodbou ke své pracovně. Ale kdybychom mu teď pohlédli do obličeje, byli bychom překvapeni. Jeho rysy vykazovaly značnou únavu a vnitřní trápení. Podařilo se mu přesvědčit je? Zvládne se zítra ovládat? Bože, jak je všechno beze smyslu, úplně na nic… Kdy tohle skončí?...

   Té noci Darkelf nemohl usnout. Pravidelně spával jen jednou za mnoho týdnů, ale věděl, že by mu to mohlo pomoct dostat se z momentální nálady. Několikahodinové ležení na posteli (nádherná ruční práce s vyřezanými ďábelskými motivy), zírání do stropu a přemýšlení o životě ho ovšem nikterak nepovzbudilo ani neosvěžilo. Cítil se ještě mizerněji než kdy jindy za posledních pár dní. Proč vlastně vyhlásil to nesmyslné tažení? Ti lidé ani ta zelená chamrať mu nic nevyvedla, i daně odvádějí řádně a včas... Jelikož byl Darkelf odjakživa krutý a nelítostný tyran, pohled na utrpení, mučení či bojovou vřavu ho vždy povzbudil. Ale teď byl přesvědčený, že ani pořádná krvavá lázeň by mu nespravila náladu. Při přemýšlení si přesně uvědomil, že tyranie a uplatňování práva silnějšího ho začíná omrzovat. Zjistil, že v poslední době se snažil najít nějakou kratochvíli uvnitř své citadely, aby nemusel jet s vojskem „na vyjížďku“. Hledal výmluvy, aby se nemusel účastnit boje a trápit poddané. Dokonce sám sebe přistihl, že by je snad i nechal vyslovit a hájit vlastní názor! Ale to ho už tak vyděsilo, že na sebe raději seslal kouzlo nuceného spánku..

   Vycházející slunce zasvítilo Darkelfovi do očí. Pán světa se s kletbou na rtech prudce probral z měkkého spánku. Rychle se ale zorientoval. Prokleté slunce právě začínalo černat a pukat. Darkelf příslušnou formulí nebezpečnou reakci navrátil do původního stavu a pak se znepokojeně zadíval do zrcadla. Ani ho moc nepřekvapilo, když uviděl unaveného starého temného elfa s kruhy pod očima a hrbem na zádech. Král všeho si povzdechl a jal se pomalu připravovat..

   Po chvíli vyšel Pán světa z pracovny narovnaný a jistým rázným krokem došel přes několik chodeb na balkón nad hlavním nádvořím. Jeho věrní Poslové i s armádou mu začali provolávat slávu. Darkelf chvíli kynul davu, ale když už situace začala vypadat rozpačitě a nebylo zbytí, nechal zavelet k útoku. Sám vyjel na svém černém oři v čele vojska přímo do magického portálu, který Poslové začali připravovat již včera. Před vstupem do portálu se chtěl otočit k vojsku a povzbudit je bojechtivým výkřikem, ale stažené hrdlo mu vypovědělo poslušnost. Nepřesvědčivě alespoň zamával mečem nad hlavou a pak rychle popohnal koně do portálové brány. Průchod branou nebyl okamžitý, Pán světa měl čas se vydýchat… Proč, sakra, cítil z blížícího se drancování takovou nevoli? Sevřel otěže nejpevněji, jak dovedl, ale stejně měl pocit, že se mu ruce chvějí – to se mu nikdy předtím nestalo! Dokonce ani když ještě jako malý kluk před mnoha roky bojoval proti kamenné bestie, která napadla jeho rodnou vesnici. Tenkrát věděl, že nemá proti inkarnaci zuřícího živlu země prakticky žádnou šanci – přesto dokázal myslet racionálně a jednat s naprostou jistotou. Jen díky víře ve své vlastní schopnosti se mu lstí podařilo bestii odlákat od vesnice. O několik let později, když už prošel základním výcvikem zaříkávačů, bestii vystopoval a v rovném boji ji porazil… Sílící fialové světlo, značící brzké ukončení magického přesunu, ho donutilo přestat se zaobírat vzpomínkami.

   Oslepující záblesk a poté se jeho kůň na vrcholku menšího kopce vzepjal na zadní a zařehtal, přesně jak mu Darkelf vložil do mysli, aby byl jeho příjezd vždy impozantní. Během několika málo minut se za ním zformovalo celé jeho vojsko a všichni – až na jednoho – teď hleděli krvelačně pod sebe, na údolí, kde vedle sebe mírumilovně dokázali žít lidé i skuruti. Ten jediný, kdysi nejkrutější z nich, tam teď stál znervózněný a dodával si odvahy. Po několika minutách dal neklidnému vojsku příkaz k pochodu. Darkelf nechal svého koně kráčet v čele vojska a zaobíral se sám sebou. Pán světa zhluboka dýchal a cítil, jak mu čerstvý vzduch pročišťuje hlavu. S každým krokem se postupně uvolňoval a cítil, že nepotřebuje věnovat tolik úsilí, aby se na koni držel zpříma. Darkelf moc nechápal, co se tak najednou stalo, že se už necítil tak mizerně. Snad čerstvý vzduch, snad jízda na koni v čele armády, kdo ví – ale pro teď to nehodlal řešit. Vesnice se totiž blížila a zdálo se, že se tam malé postavičky řadí do řady na marnou obranu domova. Nechal své vojsko rozvinout do řady a volným krokem se k obráncům blížil. Když se přiblížili k vesnici natolik, že byli schopni detailně vidět lidské a skurutí osadníky, Pán světa se v sedle zakymácel nejistotou. Jeho vojáci začali brblat a opožďovat se. Problém byl, že nikdo z obránců neměl jedinou zbraň a všichni měli národní kroje a usmívali se.

   Darkelf přišel prakticky až k osadníkům jenom díky setrvačnosti koně. Veškeré sebevědomí, které získal pobytem na čerstvém vzduchu, ho naráz opustilo. Nevěděl, co říct, nevěděl, co udělat, nevěděl prostě nic. S něčím takovým prostě nepočítal. Lidé i skuruti, ruku v ruce, se usmívali na armádu a tyrana, kteří je přijeli pobít. Děti mávaly vlaječkami a větrníky a některé byly dokonce za Darkelfa přestrojené – maska na hlavě a černý plášť byly jasným důkazem. Vojsko Darkelfa do vesnice nenásledovalo, všichni „krvelační a nemilosrdní“ temní elfové rozpačitě přešlapovali asi sto metrů za Pánem světa. Ten stále nevěděl, jak se zachovat. Zatímco otálel a snažil se vymyslet důstojný způsob, jak zahladit toto „fó pá“. Směrem k stojícímu tyranovi vykročil vesnický stařec doprovázený mladou lidskou a mladou skurutí dívkou. Obě nabídly Pánovi Světa skromný národní pokrm – chléb s cukrem. Zpitomělý Darkelf si vzal a zakousnul se - osadníci začali jásat. Co jiného považovat za smíření než přijmutí nabízené potravy. Pánu světa, nejmocnější bytosti světa, se chtělo brečet. To, co se tu dělo, naprosto nechápal. Osadníci, kteří usmívajíce se vyšli vstříc smrti a tvářili se, že je to tak v pořádku. Dokonce měli na povoze připravené pochodně na zapálení domů, kdyby dobyvatelé náhodou zapomněli. Co je tohle za svět?...

   Darkelf se na místě otočil a se svěšenou hlavou nechal koně pomalu odcházet. O jeho myšlenkách z té chvíle se bohužel nic nedochovalo. Po pár krocích si před sebou vykouzlil magický portál a zmizel v něm. Vojsko na celé představení zíralo s bradami dole. Skurutí a lidské děti mezi sebou právě začaly pořádat soutěž v mečování pochodněmi….

   Nikdo si není jistý, kam Pán světa zmizel. Někteří z nejvýznamnějších Poslů, kteří spravují Darkelfův palác, prý vědí, kam se poděl, ale nikdo nemá odvahu, se jich zeptat. „Dobytí Kemen An Rinu“ vstoupilo do historie světa jako konec jedné velké tyranie. Došlo k rozvoji tržního hospodářství, ekonomickému boomu, národy se spojily a společným úsilím se jim podařilo zavlažit poušť. V zemědělství došlo k mnoha technickým pokrokům, skončil hladomor na severu Království Barbarů, nekromanti začali pomáhat lidským mudrcům s léčením smrtelných nemocí, trpaslíci a skřeti si oficiálně vyměnili dárky k vánocům. Všichni žili šťastně v míru…

   Jediný, kdo se z těchto událostí neradoval, protože je nesledoval, byl prý jistý člověk z Květinových Polí, jehož jediným smyslem života bylo šlechtění vzácných tulipánů. Ikdyž člověk…

Bucho