Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Kdo je ten muž v zeleném

1. 2. 2008

Kdo je ten muž v zeleném?

            Kdo je ten muž v zeleném? Ptala se sama sebe elfí stařena, když přišla na mýtinu s dubem v prastaré Zemi draka, kde den co den sbírala lesní byliny a žaludy. Seděl se zkříženýma nohama, opíraje se zády o mohutný kmen dubu. Obličej mu zakrývala kápě zeleného pláště. Meditoval, zbraně mírumilovně odložené mezi kořeny. I přišla k němu stařenka blíže, aby zjistila kdo je ten cizinec. Tázala se jej: „Kdo jste?“ Z pod kápě se akorát zaleskly bílé zuby a němým posunkem ji vybídl, aby si k němu přisedla. Zvědavá elfka poslechla a učinila tak. Náhle muž prudce natáhl paži a chytil stařenku krutě pod krkem. Poslední myšlenky elfí báby patřili bolesti, utrpení a zeleně planoucím očím neznámého. Večer na dubu visela stará elfí hlava, které obrovský černý havran vyklovával oči.

            „Kdo je ten muž v zeleném?“, ptaly se elfí děti svých matek. Několik elfek se vydalo se svými ratolestmi trhat na mýtinu s dubem luční kvítí, aby si při večerní slavnosti mohly hlavy ozdobit věnci. Pod dubem seděl muž v zeleném hávu, zbraně v klidu opřené o strom. Meditoval. I přišly k němu ženy s dětmi a ptaly se: „Kdo jste?“ Z pod kápě se zaleskly zuby odhalené neurčitým pousmáním. Nabídl jim cizinec čutoru, aby svlažily vyschlé rty. Důvěřivé matky se napily, děti se po láhvi přímo vrhly. A otrávená voda je všechny uspala. Probudila je až bolest a křik. Uviděly elfky zohavené tělo stařeny, uviděly hlavu zavěšenou v koruně dubu. Viděly smrt svých dětí, slyšely jejich tiché bědování a nepříčetný křik. Muž v zeleném konal tuto řezničinu bez jediného slova, bez známky emocí. Prosily jej o slitování, ptaly se. Proč? Zvrácený škleb je umlčel. I zemřely důvěřivé elfky bídně jako jejich ratolesti, poslední myšlenky naplněné bolestí a zeleným svitem krutých očí. Večer havran opět hodoval na očích hlav zavěšených na větvích staletého velikána.

            „Kdo je ten muž v zeleném?“, tázali se elfí lovci, když vběhli na mýtinu, kam je přilákala neobvyklá vůně. Unavení a hladoví, celou noc a půl dne hledali své ženy a děti, uviděli pod dubem sedícího muže, obličej zakryt kápí zeleného pláště. Meditoval. Vedle něho se opékala pečínka, která svou vůní zlákala elfí nosy. I přišli k němu elfové, přisedli si k cizinci. Ten jim z dobré vůle nabídl svou pečínku. I zhltli hladoví elfové cizí maso. A najednou uzřeli bezhlavá zohavená těla svých blízkých. Hlavy milovaných na ně hleděly prázdnými očními důlky z větví. Chtěli se elfové pomstít troufalému cizinci, jenže jed v mase jim ochromil těla. Krutě se muž vysmál jejich zlobě, nemohoucnosti a počáteční bezstarostnosti, pak se znovu  pustil do onoho krutého díla. Pomalu zabíjel jednoho elfa za druhým. Celé krveprolévání se obešlo bez jediného slova, elfové zarytě mlčeli, neprosili, byli to přeci hrdí elfí lovci. Ani cizinec nemluvil, plně zabrán do své zvrácené činnosti slova nepotřeboval. A večer znovu přiletěl havran, aby se nasytil očima mrtvých.

            Kdo to byl? Ptal se elfí náčelník, když dorazil na mýtinu s dubem, který se stal svědkem tolika hrůz. I zůstal náčelník sám ve vesnici, vydal se hledat ostatní, stopy jej zavedly na ono ponuré místo, které kdysi chodili jeho předci uctívat. Pod dubem našel těla všech obyvatel elfí vesničky, v koruně pak našel jejich hlavy. Nikdo nechyběl, všichni zde bídně položili životy. Ochromen vztekem a žalem zařval náčelník jako zvíře: „Kdo?“ Slovo plné zoufalství, žalu, nenávisti a zloby. Les utichl.

             „Já…“, ozvalo se tiše za elfovými zády. Než stihl elf cokoliv udělat, silná rána pěstí jej omráčila. Probudil se až v poledne přivázaný nahý k zemi, pouze bederní rouška jej halila. U boku mu seděl cizinec do půl těla svlečený, neobutý. Obličej, hruď a paže mu zdobilo podivné jednoduché spirálovité tetování. Dlouhé havraní vlasy spletené do copánků mu volně splývaly za krk přes záda. Vedle něho ležela dýka z černého obsidiánu. Meditoval, oči zavřené. Elf zhodnotil svoji polohu a pokusil se uvolnit kolíky, které jej poutaly k zemi. Na jednou však muž otevřel oči a zadíval se elfovi do tváře. Záře očí, které předčily třpyt i tvrdost dvojice smaragdů, elfa obrala o poslední zbytky naděje.

            Cizinec s krutým šklebem opět započal svůj zvrácený rituál, trápil a mučil náčelníka, pomalu jej nechal krvácet, přetínal šlachy, nařezával nervy. Opatrně se vyhýbal hlavním tepnám, žádné citlivé místo mu neuteklo. Povrchové škrábance se s postupem dne prohlubovaly. Elf trpěl tak, jako nikdy v životě, netušil kolik bolesti mu mohlo poskytnout jeho tělo. Při západu slunce muž své konání přerušil. „Kdo jsi?“, vyslovil svou poslední otázku vyčerpaný, ztrápený a bolestí šílený náčelník hrdých elfů. „Kdo jsem?“ zopakoval po něm cizinec bezbarvým tónem s náznakem otázky a pomalu elfovi vbodl dýku do srdce.

            Nocí se neslo tlumené bubnování, temná melodie shromažďovala muži v zeleném jeho posly, nesla hvozdem útržky písně: „Kdo jsem… že elfy rád nemám…nazývají mne Dark elfem…kdo jsem…“, doplněné zvuky z havraní hostiny.

Bethrezen

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář