Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Cena života

16. 10. 2007

Cena života

 

            Je teplý jarní den. Svátek Anareona, elfího boha slunce a domova.

Jarní květiny kvetou jak divé, tráva se zelená a voní. Vše je krásné.

Ideální den pro zrod nového života.

Z jednoho malého domku v Rug Thargis se ozval výkřik.

 

***

            Starý a moudrý věštec nahlédnul do víření ve studánce. Taková je jen na jednom místě. Magický pramen vyvěrá v proslulé Elfí věštírně. „Dnes se narodil někdo veliký, kdo změní osud tohoto světa a zapíše se do jeho dějin nesmazatelnou stopou.“ Prohlásil vážně k poutníkům. Astrologové, numerologové a mnoho dalších se přišlo zeptat. Přišli odhalit smysl těch zvláštních znamení co nacházeli ve hvězdách a ve svých tabulkách. A nyní už ví.

„Hledejte dítě, jež přežije nájezd bestií lačnících po krvi. Nájezd bestií jež požírají mrtvé.“ Zavolal na ně ještě starý věštec a pak se odvrátil a odešel do stínů.

 

***

 

            Starý věštec měl v noci sen, sen který vyprávěl o dvou možných budoucnostech. A ta vize mu zatemnila oči a svázala jazyk. Už nikdy nepromluvil.

 

***

 

            „Galwine! Faenwalle!“ Zvolala Maelwynn Krásná, matka dvojčat z Rug Thargis. 

„Kde zase jste?“ Povzdechla si, svázala si své dlouhé světlé vlasy stuhou a vyrazila je hledat.

Je to už dvanáct let, co přišli na svět. A teď jsou k nezastavení. Galwin je citlivý a zvědavý. Faenwall hodně hloubá nad duchovními věcmi a na svůj věk je moudrý. A oba jsou pořád někde v trapu...

Nicnetušící Maelwynn chodí po vesnici a hledá své děti... 

 

***

 

            Gorbrath zavrčel a podíval se na mrtvou plavovlasou elfí ženu. Všecko jde špatně. Ta ženská se tu vůbec neměla motat a už vůbec neměla stihnout vykřiknout. Otočil se na své soukmenovce a pozdvihl roh.

Lesem se rozezvučel válečný roh Uruk-hai a vyvalily se krvelačné hordy. Každý tam chtěl být první. Prolít krev. Nad krajem se rozléhá poplašný zvon největší osady široko daleko.

Obránci kladou jen chabý odpor, zatímco armády vylamují dveře a zabíjejí každého na koho přijdou.

Mohutný velitel se napřímil, vytrhl sekeru z umírajícího elfího obránce a rozhlédl se. Byl spokojen. Tenhle den byl pro klan plodným.

 

***

 

            Galwin se zděšením sledoval jak se ty obrovské řvoucí a plivající bestie přehnaly, přes tu vždy tak pevnou a neochvějnou hradbu štítů, jako příval. Schoval se mezi sudy a jen s rostoucí hrůzou sledoval jak po tom co byli pobiti obránci jsou obyvatelé vytahováni z domů a pobíjeni jako... jako zvířata. Sledoval jak se někteří z nepřátel pustili do hostiny rovnou na místě a se zvířeckým nadšením si užívali krvavé krmě. Nemohl od toho výjevu odtrhnout oči.

Náhle mu výhled zastoupila obrovitá postava a pohlédla na něj krví podlitýma očima. Tvor natáhl tlapu a odstrčil sud za kterým se Galwin schovával. Ten na něj pohlédl v šoku a nechápajíc vyslovil myšlenku která teď zaplňovala jeho svět.

„Proč?“

Tvor se nejprve zarazil. Náhle ze sebe začal vyrážet bublavé zvuky.

Teprve po chvíli klukovi došlo, že je to smích.

„Jste snadná kořist. Tvůj lid je slabý.“ Prohlásil hrubým hlasem a pak se natáhl aby Galwina chytil.

Ten se však v tu chvíli vzpamatoval a náhlá vlna pocitu dříve nepoznaného ho zasáhla.

Byla to zuřivost. Podběhl pod napřaženou rukou uskočil stranou. Přímo na převrácený sud.

 Odrazil se a dopadl na zdvíhající se ruku stvůry...

 

***

  

            Gorbrath překvapeně sledoval jak se mu pod rukou ten prcek prosmýkl jak lasička a než se vzpamatoval tak mu seděl na rameni. Uchem mu projela ostrá bolest a tak se instinktivně ohnal aby setřásl zuřícího Galwina. Zasáhl ho dlaní a srazil na zem. Pohlédl na sbírající se elfí mládě a ucítil jak mu něco horkého stéká po krku. Malému se v očích divoce zablesklo a vyplivl kus Gorbrathova ucha. Bradu měl zalitou krví.

 

***

 

Starý Rommel zůstal stát a zírat. Už dlouho, dlouho je na cestách a v těchto divokých časech už ledacos viděl. Nic ale nebylo jako tohle. Naprostá zkáza. Nezůstalo nic. Jen několik ohořelých ruin a pár ohryzaných kostí. Něco mu to připomnělo. Chvíli uvažoval nad tím co ale pak to pustil z hlavy. Vykročil mezi stavby a kolem nohou se mu vířil popel. Taková děsivá zkáza. Tolik utrpení... proč?

Zaslechl pláč. Dětský pláč. A pak si vzpomenul. To proroctví...

 

***

 

            Galwin měl chvíli pocit, že ho ta bestie zabije, že ho prostě rozmázne jako obtížný hmyz. Pak se něj ten tvor zadíval, zašklebil se a zařval. „Tohodle vemte s sebou. Je zábavný.“ Načež se otočil a odešel.

Když se pak porozhlédnul kolem sebe uviděl spoustu krvelačných pohledů. Skoro z nich cítil tu žádost aby začal utíkat a oni ho mohli zabít. Neudělal to.

            Jen o pár dní později  už šel s kolonou válečníků s rukama spojenýma řetězem. Řetěz byl těžký a táhl ho k zemi. Jeho otrokáře zřejmě bavilo sledovat jak se s ním vláčí. Cítil ve vzduchu pach krve a smrti, který se táhl z vozu který byl naložen... masem. Šel vedle podivného zvířete na němž se vezl největší a nejzuřivější z válečníků. Gorbrath se jmenuje, jak zjistil když naslouchal jak s ním hovoří ostatní. To on ho zajal. Galwinovi přišlo zvláštní jak s ním ostatní hovoří. Bylo to něco jako Staršina u nich ve vesnici.. ale trochu jinak. Měl zvláštní postavení ve skupině. Ostatní se ho báli a on jim rozkazoval. A rozkazoval i jemu.

„Dones mi něco na zub lasičko.“ Zavrčel na něj. Nebylo to poprvé. Bylo až překvapivé kolik toho dokázal sežrat. Z počátku se mu dělalo špatně, později když mu taky kus hodili raději hladověl ale po nějaké době to začal brát už jen jako maso. Bylo příšerně slané ale dodávalo mu energii aby žil. Co záleželo na tom, že ještě nedávno to ještě byli jeho kamarádi, příbuzní... Hlad ho nakonec přesvědčil.

            Náhle zastavili a on skoro narazil do zad trollovi, který šel před nimi. Tázavě se podíval na Gorbratha a zeptal se: „Co se děje?“

Vzduchem zasvištěla hůl srazila ho na zem, záda mu žhnula bolestí.

„Až ti budu chtít něco říct. Udělám to.“ Zabručel velký válečník, zatímco upíral zrak do dáli.

 - Bože, jen ať to není další vesnice... ať už se to neopakuje! - Přál si Galwin.

Jeho přání se nemělo splnit.

„Připravit! Vozy ukotvit, zvířata uvázat. Zábava začíná holomkové!“

Horda se začala shromažďovat k dalšímu bestiálnímu útoku.

 

***

 

„Faenwalle, soustřeď se a poslouchej. Nauč se všechny bytosti milovat a naslouchat jim a ony tě pak budou učit.“ Promluvil starý muž.

„Ano Rommelle ale... jak mám naslouchat stromu? On přece neumí mluvit... že ne?“ Ptal se mladík v odpověď.

„Zase špatně... Myslíš moc omezeně. Stvoření nepotřebují mluvit aby ti dokázaly sdělit vše co potřebuješ vědět.“

 

***

 

            Jsou to jen roky co byl Galwin poprvé při zničení vesnice. Tenkrát ještě jako její obyvatel. Teď mu to ale připadalo jako celá staletí...

Gorbrath shlédnul na Galwina a pohrdlivě se uchechtnul. „Slaboši. Takhle hluboko v jejich území by nečekali nebezpečí. Tohle se stane s každým kdo je v pohodlí a nic ho netrápí. Zleniví, zeslábne. Zasloužili si být sežráni, jinak by šířili svou slabost dál.“ Rozhovořil se nečekaně obrovský uruk-hai sedící na haldě mrtvých, sekeru na klíně a přikusujíc něčí ruku. Malý národ se rozprchl dříve než se vůbec jejich jednotky střetly. Pak už to bylo jen pro rychlonohé uruk-hai jednoduché. Lov netrval dlouho. Další maso do sbírky. Chudáci...

            Gorbrath se zamračil a podíval se na Unghruga. „Proč ho sem taháš?“ Zavrčí na něj. Ten se podíval na člověka choulícího se mu u nohou a prohlásil: „Myslel jsem, že by s ním mohla být legrace.“ Gorbrath se naklonil kupředu a řekl: „Myšlení ti nikdy nešlo. Od toho jsem tady já – takže už to nezkoušej.“ Pak se opřel zpátky do svého trůnu z kostí a mávl rukou. „Lasičko, zabij to.“ Galwin strnul. Něco takového po něm ještě nechtěli. Nutili ho jim sloužit a otročit pro ně... ale ne někoho zabít. Nechápavě zavrtěl hlavou.

„Ty se ho snad bojíš? Che! Človíčku, poslouchej. Když tadyhle prcka zabiješ jsi volný a můžeš jít kam chceš.“ Na toto člověk zvedl hlavu a vyděšeně se podíval na šklebícího se vůdce a pak přejel pohledem po válečnících okolo až spočinul pohledem na elfovi. V očích se mu šíleně zablesklo a se zaječením vyrazil. Galwin překvapeně uskočil ale člověk se na něj vrhl a snažil se mu dostat do obličeje prsty zatímco se mu zakousl do předloktí. Elf vykřikl a pudově vykopl. Člověk se zkroutil pod silou úderu a začal prskat. Galwin ho ze sebe odstrčil a šokovaně se od něj odplazil. Z předloktí mu stékala na břicho krev a na obličeji měl několik šrámů. Človíček se ještě chvíli válel po zemi a držel se mezi nohama ale po chvíli se ztěžka dýchajíc po něm začal rozhlížet. Když po druhé po něm vystartoval pokusil se uhnout ale člověk se k němu vrhl a chytil ho za nohu. Jak se po něm drápal a Galwin se bránil zamotal se mu člověk do řetězu spojujícím jeho ruce. Elf zuřivě táhl člověka od sebe aby mu nedosáhl na obličej a ten do něj bušil a poulil na něj oči. Po chvíli přestal bušit. Galwin se na něj vyčerpaně podíval a vyplazil se zpod něj.

„Už je tuhej lasičko. Nemusíš se ho bát.“ Zachechtal se Gorbrath. „Odtáhněte ho a naporcujte...“

           

***

 

Ze tmy vylétl netopýr a prolétl nad shromážděním. Dav sedláků naslouchal mladému elfovi, který stál na bedně a už nějakou chvíli zaníceně kázal. „Zdvihněte hlavy, narovnejte hřbety! Vždyť vy jen den co den lopotíte a vaši pánové z toho tloustnou! Co vaše děti. Co vaše svoboda?!“ Jeden ze sedláků se zeptal: „Svoboda? Co je to? Tak krásně o tom kážeš ale jaký to má smysl? Vždycky je tu někdo kdo musí vládnout a krom toho. Co vévodovi vojáci? To jim máme říct – nechte nás na pokoji! My jsme svobodní?“ Na to se na něj elf zadíval pronikavým pohledem a odvětil jen: „I vévodovi vojáci jsou lidi a jejich rodiny musí odvádět daně. Přemýšlejte nad tím co jsem vám dnes řekl!“ Pak se otočil a seskočil z bedny, chystající se odejít. Jedna z žen se však zeptala. „Kdo vlastně jste?“

„Faenwall.“ zněla prostá odpověď.

 

***

 

„Cha! Tví příbuzní. Dlouho jsme na žádné nenarazili. Bude to zábava. O co se vsadíš, že to nebude těžší než u vás doma?“ Radoval se Gorbrath. Mladý elf se zahleděl na protější kopec, kde stály vyrovnané a neochvějné řady štítů. Vypadají nějak jinak. Bledší, šedovlasí... ne jako měla máma, barvy obilí.. nebo jako já, barvy noci. Celí jsou takoví.. tajemní, jiní. Jiní než před.. dvaceti lety? Asi. Vyzařoval z nich chlad. O své pocity se s Gorbrathem nepodělil. Kdyby chtěl znát jeho názor, zeptal by se.

            Zazněl roh a válečná horda se rozeběhla vstříc řadám nepřátel. Zuřiví Uruk-Hai bok po boku s obrovskými trolly. Byla jich hrozná síla a armáda naproti vypadala proti nim tak titěrně. Galwin odvrátil hlavu. Nechtěl vidět jak zmasakrují ty ubohé elfy. Nic se nemohlo postavit strašlivé síle válečné hordy. Uslyšel svištění šípů a řev. „Měli jste raději utéct bratři.“ Zašeptal se sklopenou hlavou. Řev však pokračoval. Zemí otřásl výbuch. Poplašeně zdvihl hlavu aby viděl jak jak jsou zbytky hordy rozsekávány na kusy disciplinovanými válečníky. Na zemi leželo mnoho trollů i  Uruk-Hai prošpikováni šípy a přímo ve středu útoku, kde byla největší síla válečníků zel v zemi kráter. Zmateně hleděl jak jednotky postupují kupředu a dorážejí raněné. Pomalu sledoval jak se blíží k němu. Teprve po chvíli mu došlo co to znamená. Podíval se na své řetězy přimknuté k vozu  a usmál se. Zmizí? Budu.. volný?  

 

***

 

Z tvrze stoupal kouř a plameny. Hořela proto, že se starý šlechtic nedokázal smířit s faktem, že ho lidé už nechtějí poslouchat. Že odmítají být dále jeho majetkem. Plavovlasý elf, štíhlá postava, temná silueta proti plamenům, sledoval jak se propadá střecha pevnosti. Teprve pak se otočil a v jeho kočičích očích se odrazilo světlo měsíce. Pozdvihl ruku a zvolal: „Svoboda!“ A lid mu odpověděl jásotem. Viděl narovnané kosy, cepy pobité hřeby, vidle, sekery. Všechny tyto děsivé zbraně se zvedaly a klesaly v jásotu. „Dobrá, dobrá! Avšak.. vaši sousedé jsou stále v zajetí moci! Musíte je osvobodit! Zlomit jejich okovy!“ Zvolal a dav mu naslouchal. Kupředu však vystoupil jeden starý muž a promluvil. „Nebojovali jsme dost těžce? Nezasloužíme si snad nést plody svého vítězství? Ať si svou svobodu vybojují sami. Chceš nám snad rozkazovat?“ Elf se mu zahleděl do očí. „Ne, já vás o to žádal. Avšak nemohu vám nic přikázat a tak je na vás aby jste se rozhodli. Já jdu.“

Šel sám, ale zem těchto horalů se stala svobodnou. Na Hrzov však svoboda teprve čeká... A bude si ho muset vybojovat sám.

 

***

 

Tři elfové pohlíželi na přikovaného mladíka. Jeden z nich otíral z meče krev. „Co je zač?“ Zeptal se třetí, který přišel jako poslední. „Nevím, vypadá divně. Má nějaké naše rysy ale taky dost ze Slabé krve.“ Odpověděl mu první. „Co řešíte? Byl dost hloupý aby se nechal zajmout. Brát s sebou ho nebudem – ještě by mohl někoho otrávit těmi svými zaslepeneckými řečmi.“ Uzavřel to druhý a otočil se aby odešel. Galwin to nechápal... oni jsou příbuzní.. co to povídají o slabé krvi? Proč ho nepustí?

Třetí se podíval na meč, který otíral kusem hadru, pokrčil rameny a vykročil k přikovanému. Rozmáchl se, a jako blesk z čistého nebe vzduch proťala čepel. Galwin instinktivně uskočil. Za ten čas co byl s Uruk-Hai se naučil vyhýbat úderům rázné rychlé hole Gorbrathovy. Meč nebyl o moc těžší. Šedovlasý elf pozvedl překvapeně obočí, když místo do masa se čepel zaryla do dřeva vozu a přeťala řetěz na kterém byl Galwin připoután. Na meči se vylomil ošklivý zub a Galwinovi zůstal na každé ruce asi půlmetrový kus řetězu. Jeden byl o něco delší. Mladík udělal pár rychlých kroků dozadu a potěžkal řetězy. Utíkat nemá smysl. To už se naučil během života u jeho věznitelů. A taky kam by utíkal, když už i jeho vlastní příbuzní mu chtějí ublížit. Šedovlasý se krutě usmál přetočil si meč a vykročil k němu. Vyhnul se ráně řetězem a sám rychle kontroval čepelí. Ta však opět zasáhla jen vzduch. V tu chvíli se mu druhý řetěz omotal kolem nohy a podtrhl mu ji. Tvrdý náraz o zem vyrazil útočníkovi dech a ten skoro upustil meč. Skrze mlhu před očima uviděl jak nad ním ční štíhlá postava s černými vlasy a pak zaslechl svištění a cinkání...

Galwin pohlédl na ležící postavu jíž šedé vlasy se barvily do ruda a necítil lítost. Bylo to on, nebo já. Jak mu kdysi říkal Gorbrath, nikdy za sebou nenechávej živé nepřátele. Mohou se vrátit. Sebral mrtvému oba jeho meče. Ten co měl v ruce musel sice vypáčit ze sevřených prstů ale i to se povedlo. Když zdvihl hlavu, zjistil, že se na něj dívá druhý z elfů. Ten, který prvně rozhodl o jeho příštím osudu. „Mýlil jsem se. Nebylo to špatné. Můžeš jít s námi. Jestli chceš...“ Prohlásil klidně, pokrčil rameny a odešel. Galwin se za ním ještě chvíli díval a byl v šoku. „Můžu? Řekl můžu? Já mám na výběr?“ Zeptal se sám sebe bezděčně.

„Jasně že můžeš. Deš nebo ne?“ Prohlásil první z šedovlasých.

A mladík šel.

 

***

 

Povstání roste, uvědomil si Faenwall. Shlížel na rolnické armády, jejichž střed činily vojenské oddíly, které přijaly ideu svobodného člověka. Viděl lidi, hlavně lidi. Byli tu i nějací horalové, z hlediska civilizace hotoví barbaři. Množství malého lidu se staralo o přípravu jídel a trpasličí poslové skrze své podzemní tunely dováželi zásoby. A ti zvláštní mágové. Jsou tajemní a vlastně Faenwall ani  netuší proč se k nim přidali. Možná sledují své vlastní zájmy. Již osvobodili velkou část bažinatých severních zemí. Protože místní obvykle bojovali na jejich straně, nebyl terén problém a naopak jeho bránění bylo jednoduché. Že by mohl uspět? Je opravdu možné aby byl svět svobodný? Aby se oprostil od útlaku šlechty? Od diktátu vrchnosti? Možná.

Pozdvihl ruku a vykřikl do ranního oparu. „Vězte, že bohové jsou na naší straně! Včera večer jsme je žádali o jejich přízeň a oni nám požehnali! Vytáhněme do boje proti vojskům, která vám chtějí vzít to, pro což jste tak tvrdě bojovali! Postavme hradbu z vozů a rozdrťme nepřítele chtivého vašeho otroctví! Dejte jim ochutnat svého odhodlání!“ Ozval se souhlasný řev, který otřásal zemí. Někdo začal zpívat tu píseň. Píseň o svobodě... A ostatní se přidávali.

 

***

 

Galwin mávl rukou a zvědové temných elfů se začali přesouvat na určené pozice. Už uběhly roky, možná desetiletí, těžko říct. A komu na tom vlastně záleží? Už není tím mladíčkem přikovaným k vozu. Vypracoval se, nyní je pravou rukou Khalek-Thorwylla vůdce těch, kteří jsou nazýváni temnými elfy.

Zamyslel se nad situací tohoto národa. Obáváni všemi, loveni všemi, přesouvají se, skrývají. Žijí potají. Už je to dobrých dvanáct let co ten kdo je přezdíván Zářivý ustanovil říši a do jejího čela postavil koncil volený z lidu. Každý národ, který se připojil k říši tam má své zástupce a on koncilu předsedá. Prý je to elf.

Zvěd signalizoval, že cíl přichází. Bude to jednoduché. Tyhle kočovné hordy jsou neorganizované snadno zlomitelné. Ale mají často množství nakradených pokladů. A ty jsou zapotřebí. Úplatky, materiál.. všechno je drahé a oni toho mají zoufale málo...

Na cestě se objevili první Uruk-Hai. Všichni vyčkávali, tiší jako stíny. Galwin si připravil luk. Když se dostali až k zúžení na cestě vyslal hvízdavý šíp. Ještě než dopadl, vzduch se naplnil tichým šelestem smrti.

 

***

 

„Pane! Zdá se, že jsme našli a rozdrtili poslední ohniska odporu.“ Promluvil elfí posel k Faenwalovi. „Mám pocit, že za tím stojí Temní. Ale podle všeho je opustili. Naše poslední zprávy říkají, že temní se stáhli na východ, do toho hornatého kraje.“ Dokončil.

Faenwall se opřel do křesla a přemýšlel. „Je tam vůbec něco?“ Zeptal se. V hlavě se mu začala rodit myšlenka.

„Ne pane, jen hory. Jsou moc vysoké a studené aby tam něco pořádného žilo.“

„Dobrá, přesměrujeme tam tedy ty nevypočitatelné projevy manipulace s počasím.“

„S úctou pane, opravdu si myslíte, že je dobrý nápad se pokoušet ovládat  přírodu? Nestačí ta poušť co vznikla na jihozápadě?“

„Pokud to přinese všem dostatek? Pokud to může zabránit hladu? Jistě.“

 

***

 

Díval se na hory v dáli. Sledoval jak tam zuří další bouře. Tento týden už čtvrtá. „Zdá se, že Zářící je přesvědčen, že za horami už nic není. Nebo jimi jeho počasí neprojde.“ Pronesl spíše sám k sobě než ke komukoliv jinému. Otočil se a zahleděl se do zrcadla. Vysoký, šlachovitý a černovlasý. Napůl temný elf a napůl „světlý“. Galwin. Vůdce temných elfů. Od té doby co toho předešlého zabil v souboji.

Dotáhl to daleko, odvedl svůj lid za hory o nichž si všichni myslí, že je to konec světa. Ti všichni se mýlí. A on tady díky jejich nevědomosti mohl vybudovat nový domov pro svůj lid. Skryté město.

Usmál se jen tak pro sebe a pak pronesl slovo moci a aktivoval sílu zrcadla. „Mywyrne, slyšíš mě?“

pronesl do ticha rušeného jen tichým bzučením energie spoutané v zrcadlu. „Ano pane?“ Přišla váhavá odpověď. V zrcadle se postupně vyjasnila tvář jednoho z temných elfů, Galwinova služebníka a vyjednavače Mywyrna.

„Jak pokračuje tvá mise?“ Zeptal se ho.

„Špatně pane, tihle skřeti se mi vysmívají a praví ať jim ukážu tu velikou moc s níž můžeme porazit říši.“ Zněla skleslá odpověď.

„Dobře, tak je svolej a řekni jim, že až luna dosáhne zenitu, budou mít svou ukázku.“

„Pane? Co hodláte dělat?“

„Ukázat jim to.“

„Oh.“

Galwin mávl rukou a zrcadlo ztichlo a zhaslo. Tohle bude noc na kterou naši budoucí služebníci nikdy nezapomenou.

 

***

 

Faenwall zvaný Zářící už byl unavený. Byl unavený ze všeho toho dohadování rady a tak šel do svých komnat. Zavřel za sebou dveře a přešel k oknu aby se z okna podíval na svou svobodnou říši. Na své dílo, které tak pečlivě po staletí budoval.

„Zdravím tě.“ Uslyšel někde za sebou. Zprudka se obrátil a pohlédl do tváře takřka na vlas podobné jeho vlastní. Na vlas. Postava totiž měla vlasy uhlově černé.

„G..Galwine? Já myslel, že tě kdysi zabili!“

„Jak vidíš, nestalo se tak.“ Znělo prosté konstatování.

„Kde jsi tak dlouho byl? Proč jsi se za celou tu dobu neukázal? Nedal vědět?“

„Je to dlouhý příběh.“

„Máme spoustu času bratře. Povídej! Vyprávěj.. co jsi celou tu dobu dělal.“ Naléhal Faenwall.

„Cestoval a učil se o světě. Naučil jsem se mnohé bratře. A právě proto jsem teď tady.“ Odvětil chladně Galwin.

„Co mi chceš sdělit?“ Zeptal se zmateně světlovlasý z dvojčat.

Galwin k němu přikročil a otočil ho k oknu. „Co vidíš?“

„Vidím říši. Říši kde jsou lidé svobodní, šťastní a kde je mír a dostatek.“

„Špatně. To co vidíš je vymírající společnost. Rozhádaná, zkorumpovaná a slabá.“

„To není pravda. Společnost vzkvétá a je stabilní. Už nejsou vraždy vládců na denním pořádku. Každý ztracený kozel se neřeší válkou...“

„Pověz Feanwalle. S těmi tvými chrámy starajícími se o nemocné a slabé. Pověz. Kolik dětí se letos narodilo zdravých. Kolik jich nemuselo být opraveno?“

„Ale vždyť..“

„Tím, že za sedlákovic syna zoráš pole ho to nenaučíš. Tím, že místo těla se o nemoci postarají kouzla ho oslabíš. Nenaučí se bránit. Tím, že lid léčíš ho zabíjíš. Lidé už nejsou tak ostří jak bývali. Dají se uplatit, vydírat, zlomit. Snadno.“

„Kde jsi byl bratře.“

„Žil jsem a vedl ty, kterým ty říkáš Temní.“

„Ten národ? Ta odnož elfů co vlastní děti, které nejsou „dokonalé“ předhazuje psům? Pokud vím, kdysi se odštěpili od zbytku národa a ten je zavrhl. Tam jsi získal své názory?“

„Oni mají svou vlastní verzi. Oni jsou původními. To světlovlasí elfové jsou dětmi těch kdož měli slabého ducha. Těch co mrhali milosrdenstvím a odtrhli se od ostatních klanů protože byli slabí. A jejich slabost se projevila v jejich očích, které jim vybledly a předává se a násobí v každém pokolení.“

„Zajímavý názor“

„Mají pravdu, tvá říše vymře pokud dříve nepadne. A ona musí padnout.“ Prohlásil tiše a možná skoro smutně Galwin.

„Ne! To nikdy nedovolím!“ Vykřikl Faenwall.

„Já vím. To na tobě stojí celá říše. A když padneš ty, rozdrtit ji pak bude snadné.“ Odtušil vůdce temných elfů.

„Co? Cože?“ Zarazil se předseda říšského koncilu.

„Odpusť mi to bratře.“ Prohlásil Galwin. V temnotě noci se zableskla ocel. Faenwall se podíval šokovaně na meč trčící mu z hrudi, podklesl v kolenou a svalil se na studené a tvrdé dlaždice.

Na zem dopadla slza.

Dveře se rozrazily a dovnitř proniklo světlo z chodby. Ve dveřích stál mág. Pohlédl na Galwina a pak na ležícího Faenwalla od něhož se šířila kaluž krve. Pozdvihl ruce ale než stačil cokoliv udělat smetly ho strašlivé proudy magie. Shořelo mu maso na kost jako by bylo z papíru a on se jen bezvládně sesypal k zemi. Galwin vyšel z pokoje a pohlédl na skupinku strážných krčících se u zdí.

Pak se otočil, vytvořil mávnutím ruky portál a prošel jím.

 

***

 

Už je to více než tři sta let co byla Zářícího říše rozdrcena a porobena vládcem z řad temných elfů. Národy upadly do bídy a tyranie temného pána neznala mezí. Krajinou se volně potulovaly armády skřetů, trollů a dalších bestií, které mu v čas porobení sloužily a nyní i ony mu byly povinovány věrností a daněmi. A všichni společně byli vystaveni jeho zlovůli. I sama příroda jako by se stala otrokem jeho nálady a počasí bylo nevypočitatelné.

 

***

 

Vykonavatel byl asi pětatřicetiletý člověk a právě teď se třásl v hrůze. Stál, před vládcem skoro celého světa a měl obavy co to bude tentokrát. Naposledy, když si ho zavolal vypsal nové daně. Chtěl obilí, krávy, zásoby... v době kdy byla západní část impéria na pokraji hladomoru. Vyústilo to ve vzpouru, která byla krvavě potlačena. A právě teď si ho zavolal znovu.

Temný elf se na trůnu pohodlně natáhl a jednu nohu přehodil přes opěrátko.

„Zjistil sem, že se v sýpkách začaly objevovat krysy.“ Prohlásil temně.

Vykonavatel cítil, že je to jen předehra k něčemu horšímu než výtka za špatnou údržbu.

„A.. ano pane. Nevím jak se to stalo. Zdá se, že někdo z lidí komu byla tato zodpovědnost svěřena selhal.“ Vykoktal ze sebe muž.

„Lidé by se měli více starat o majetek, který jim byl svěřen. Měli by si uvědomit jeho hodnotu. Nechci aby se už podobná liknavost v povinnosti opakovala.“

„Jistě pane. Ano pane. Zařídím aby byli viníci potrestáni.“

„Ne.“ Chladné odmítnutí se podivně neslo prázdným trůnním sálem.

„Ne pane?“ Teď už začínal být opravdu nervózní. Pán nebývá milosrdný. Ani nepromíjí.

„Bude stačit, když jim ukážeme jak je jejich práce důležitá.“ Teď už byl vykonavatel opravdu šokován. Že by měl jeho pán dnes obzvláště dobrou náladu?

„Jistě pane...“ Prohlásil vykonavatel a začal se odvracet aby odešel.

„Spalte všechny sýpky!“ Ten rozkaz zazněl halou jako švihnutí bičem a na vykonavatele mělo obdobný účinek. V šoku se zastavil.

„Pane! Lidi se vzbouří! Bude hlad. Tisíce jich zemřou!“ Nesouhlasil muž.

„O to lépe si to zapamatují ne?“

„Pane, není to přehnané?“ Uklouzlo vyděšenému úředníkovi. A už v tu chvíli věděl, že to byla chyba.

„Takže, ty pochybuješ o mých rozhodnutích? Nehodláš plnit mé rozkazy. Dobrá, pořídím si služebníka, který nebude tak slabý jako ty.“ Prohlásil temný pán, postavil se a natáhl se pro proudy moci, na jejichž zdroji byla vybudována pevnost. Pozdvihl ruce a kolem nich mu zaplála aureola moci. Bývalý vykonavatel se krčil u země a čekal, že bude roztrhán na kusy, že se mu krev změní v roztavené olovo nebo zemře jinou strašlivou smrtí jichž měl jeho pán v zásobě dostatek.

Místo toho se však v hale se strašlivým řevem rozerval portál do samotných nižších hladin pekla. A skrze něj byl vytažen spoutaný démon. Portál zmizel a démon se jen bezmocně svíjel ovíjen silami temného pána. Ty se pak soustředily a do rohovaté kůže mu vypálily runy. Teprve pak démon dopadl na zem. Temný elf k němu přistoupil blíže a démon vzhlédnul. „CO ODE MNE CHCEŠ GALWINE.“ Zahřměl pekelník hlasem při kterém se otřásala zem a praskala omítka. Temný pán došel až k němu, propalujíc ho pohledem pod kterým se démon svíjel, a prohlásil: „Jsi prvním z mých poslů a jako první vykonáš příkaz, který ti dám.“

„ANO PANE!“ Vykřikl démon jakoby stravován bolestí.

„Můj rozkaz zní: Znič všechny sýpky v říši mé i za jejími hranicemi!“ Přikázal Pán. Démon přikývl a pak se odhmotnil aby splnil rozkaz...

 

***

 

Jeden z mladých temných elfů přišel předat Galwinovi další zprávu o vývoji situace. Uklonil se a promluvil. „Můj pane, povstalci se sjednotili v boji proti nám. Zničili jednoho z vašich poslů a právě nyní vytvářejí síť mocných magických zřídel aby se vám postavili v boji.“

Temný pán vážně přikývl, strojíc zády k poslovi špatných zpráv a dál hleděl z okna věže daleko do dáli. „Díky, můžeš jít.“ Odpověděl prostě. Když mladík odešel, zprudka se otočil a udeřil pěstí do zdi. „Konečně!“ Vyrazil ze sebe zatímco mu po tvářích stékaly slzy. „Netušil jsem, že škody, které jsi napáchal na duších těchto lidí bratře budu napravovat TAK dlouho.“ Pomalu se sesunul podél zdi k zemi. „Tak dlouho trvalo než zůstali jen ti dost silní aby se mi postavili a mohli uspět. Tak dlouho...“ Poslední slova už Temný pán, Galwin, sotva zašeptal. Dosáhl toho, co měl v úmyslu. Ale stálo to tak mnoho...  

*

Hlasovat pro povídku můžete zde

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář